Podzim je krásné období. Kolik už jsem zažila teplých babích lét, kdy se to všude na mezích ježilo rudými šípky, kdy listí zezlátlo a nebe bylo modré, rána chladná a všude vzduchem poletovali pavoučí vzduchoplavci. Kolik už jsem zažila sychravých uplakaných rán, kdy se na všem třpytí jinovatka a mlha zakrývá nejbližší výhledy, aby ji rozehnala podzimní plýskanice, která serve ze stromů poslední barvy a utopí je v kalužích.

Kolik zim přišlo po podzimech, některé nenápadně, ranními mrazíky a sraženým dechem, jiné prudce s první sněhovou bouří, která změnila město na jiskřivou tichou pohádku a pak se rozplynula v šedou břečku a ztratila se pod koly aut a nohama chodců.

Kolik jar se vzbudilo po zimách, zprvu vždy váhavě, pomalu, prvními prsty sněženek mezi zbytky sněhu, potom bílými záplavami květů a svěže zelenou, teplými dny, které člověku do žil vlévaly novou sílu podobně, jako se míza zase vlila do stromů.

Kolik lét teple zavanulo po jarech, někdy ostře a neúprosně, suchým dechem plným prachu, jindy spíš vlhce, stálými dešti a mokrou travou, a jindy tak půl na půl, příjemně, akorát, vůní jahod a malin, mateřídoušky a čerstvě posečeného strniště.

Kolik cest mě vedlo kolem těch strnišť, na kopce, do údolí, kolik lidí jsem na těch cestách potkala, kolik slov jsem vyslovila a kolik naopak ne, kolik chyb jsem udělala a kolik dobrých věcí, kolikrát jsem ublížila a kolikrát pomohla, kolik básní jsem napsala a kolik mi jich uniklo na půl cestě mezi tužkou a papírem, kolikrát jsem se smála a kolikrát plakala, kolikrát mě štěstí vyneslo až ke hvězdám a kolikrát mě bolest srazila až ke kořenům. 

Kolikrát jsem se vzbudila a řekla si :"Díky, Bože, zase ráno..." 

A kolikrát to bylo spíš: "Pane Bože, zase ráno..."

 

V matematice jsem nikdy dobrá nebyla. A stejně jsou věci, co se spočítat nedají. Kapky rosy, cena štěstí, účinnost smíchu.

Nejlepší bude přestat počítat a radši se budit den co den a říkat si: 

Díky za každé nové ráno!