Bylo jednou jedno sucho. Pořádné, dlouhotrvající, zemědělce i lesníky trápící sucho. Takové, které je naprosto nekompatibilní s debily, nezodpovědnými osobami a lidmi, kteří nedávali ve škole pozor.

Těch šest, co šlo na přepad jednoho nejmenovaného tábora, bylo asi ode všeho něco. Jak jinak si vysvětlit, že si rozdělali vatru uprostřed lesa, mezi stromy, aniž by nějak řešili okolní na troud suchou hrabanku nebo přípravu ohniště? Každopádně se stalo, opekli si buřty, ohniště nějak rozkopali, aby se teda neřeklo, šli udělat do tábora binec, hluk a unést jednu z vedoucích, načež se pokojně vrátili do lesů a dospali rána.

Přepad se zdařil. Co se nezdařilo, bylo rozkopání ohniště. Ráno byl jeden z vedoucích poslán místo zkontrolovat. Vzal si s sebou litrovou láhev, kdyby jako náhodou.

Na první pohled mu bylo jasné, že litr stačit nebude. 

Nakonec na to těch litrů padlo stopadesát.

Ono totiž rozdělávat oheň v lese není blbost proto, že by mohly chytnout stromy. To ani v suchu není moc pravděpodobné, sami si vzpomeňte, jaké to je, topit živým dřevem. Ten oheň se nesmí rozdělávat kvůli tomu, že můžou chytnout kořeny. A to prosím není, pejorativně řečeno, žádná prdel. 

 

Dotyčný vedoucí okamžitě zavolal hlavní vedoucí, které po této zprávě zatrnulo, utrousila jedovaté "Jako bych to neříkala" a poslala na pomoc padesát litrů vody, dva další vedoucí a krumpáč s rýčem.

Po hodině obkopávání postiženého místa se zdálo, že je vše, jak má být. Nedobrovolní hasiči se stáhli zpět do tábora, hlavní vedoucí si neodpustila krátkou přednášku na téma "Zkuste mě občas poslouchat" a tím to bylo skončeno. Hra jela dál, následovalo koupání, bojovka a povedený táborák, během kterého se starší děti s rádci přesunuli do lesa, aby připravili stezku odvahy.

Kdoví, co hlavní vedoucí poňouklo jít se za nimi podívat. V noci, v žabkách, bez baterky, do lesa. ve svém věku by teda mohla už mít rozum, že jo. Každopádně první, co mezi stromy ucítila, byl pach spáleniny. Když našla hledané, odvelela se s nimi zpět do tábora (oni baterky měli) a na poradě se zmínila o tom, že by nebylo od věci jít zkontrolovat ještě jednou hořeniště. 

Tentokrát byla výprava početnější - prvohasič, jeden z rádců, vedoucí, která koordinovala přepad a teď se cítila zahanbeně, hlavní vedoucí, nejsilnější vedoucí, svítič a host - lesák, který ráno přijel na návštěvu. Výbavu doplňoval jeden pohotovostní pětadvacítkový barel. 

Jak se ukázalo, byla to výbava zcela nedostatečná. Kořeny prohořely o skoro půl metru od původního hořeniště. Hlína byla horká tak, že se v ní nedala udržet ruka. Okamžitě se velení ujal lesák, nechal si přivést dalších pětasedmdesát litrů, rýč, lopatu a krompáč, a nastala dvouhodinová práce ve tmě, na kolenou a po lokty v horké hlíně. Odhrnování hrabanky, přesekávání kořenů, zjišťování teploty půdy, nadávání a tichá shoda. Všichni si uvědomovali, jak blízko byli průšvihu. Nejít to zkontrolovat... kdo ví, co by se stalo... Teda oni to věděli všichni a velmi dobře. Kdo by jim uvěřil, že ohniště neměli na svědomí oni, ale někdo cizí?

Po půlnoci bylo uhašeno. Do hořeniště bylo nalito stopadesát litrů vody, okolo něj prokopaný kruh s přesekanými kořeny až na jako skála tvrdé jílovité podloží. Všem bylo jasné, že měli namále.

Cestou zpátky se prvohasič (okultista) a hlavní vedoucí (katolička) na sebe podívali. "Teď už jen zbývá, aby zapršelo, a je to jasný," řekl okultista. Potom oba zvedli hlavu k hvězdné obloze bez mráčku. "Nemůžeme chtít všechno, i malej zázrak stačí," poznamenala hlavní vedoucí.

 

Hlavní vedoucí se zcela bez důvodu vzbudila v 5.10. O pět minut později se rozpršelo. Pršelo přesně dvě hodiny. Patnáct minut před posunutým budíčkem přestalo, začal foukat silný vítr a na rozcvičce o dešti vypovídala jen mokrá tráva.

 

Prvohasič s hlavní vedoucí, která právě unikla o vlásek vyšetřování, se sešli před snídaní a koukali na modrou oblohu, jen sem tam s nějakou šlehačkou.

"Ten váš bůh válí," řekl vedoucí okultista.

"Amen," zasmála se vedoucí katolička.

 

A byl další letní den a všem, kdo věděli, bylo jasné, že tenhle tábor dopadne skvěle. Protože ho řídil, jako ostatně pokaždé, někdo, kdo válel...

 

Pokud vám popsané události něco či někoho připomínají, jedná se o shodu zcela náhodnou. Článek je zařazen v rubrice Povídky a je tedy zřejmé, že se nejedná o reportáž.

Příští povídka bude o tom, jak byl jeden tábor evakuován.