A jdu zase tam, kde jsou rána orosená jak by pavouci v sítích oplakávali všechny své oběti, kde malinká duha září v kontryhelu, schovaná pro žíznivou vílu, a s dalšími paprsky slunce se změní na dech.

A jdu zase tam, kde v poledne horce dýchne mez vůní mateřídoušky a rozpálené hlíny, kde si kombajnéři těžkou rukou setřou pot a prach z čela, kde se, hned vedle bílých božích muk se zašlým obrázkem, z prachu polní cesty vzedme na okamžik klátivá shrbená postava, snad jen sen, vyvolaný ozvěnou poledne zvoněného nedaleko ve vsi.

A jdu zase tam, kde večery hoří nejbláznivějšími barvami západu, jako by usínající slunce chtělo ještě rychle na nebe napsat vzkaz pro noc, kde pomalu jen bledne světlo, když první stíny lesních tvorů  vykouknou zpod kapradí, zatímco netopýr ukrajuje soumrak tichým svistem křídel.

A jdu zase tam, kde noc je plná hvězd a ty jsou tak blízko, že natáhnout ruku, minul by člověk svatojánky a ty hvězdy by mohl pohladit, kde noční vítr šeptá příběhy z bylo i bude, zatímco v kapradí vykvétá tajemný zlatý květ a v hasnoucích uhlících se zrcadlí poslední kapky západu.

 

A jdu zase tam, kde žádné klišé není klišé, kde každá obehraná fráze platí a snad právě proto je to kraj básníků a bláznů, protože básníkům a bláznům je možno promíjet i klišé a hloupé, stokrát obehrané fráze...

Tak se nezlobte, už mlčím.