Jsou přátelství, která nezreziví časem a dálka je neroztrhá. Zmiňuji je často, ale prostě nějak mám potřebu za ně děkovat a podělit se o tu radost i s vámi. 

 

Osm let na gymplu: pět dní v týdnu, deset měsíců v roce. Desítky společně prožitých akcí, stovky společně zažehnaných smutků, tisíce společně prosmátých vtipů. Drobné roztržky, které přešly po pár slovech, velké smutky, které se pár slovy utěšily. Společné mlčení a společné rozhovory. Lidé, se kterými jsme vyrostli, spjati nejen prostorem a časem. Z jedenáctiletých uch do dnešních dnů - je nám přesně dvakrát tolik, známe se úžasných jedenáct let a pořád si máme co říct, pořád společně mlčíme aniž by to bylo trapné, pořád společně utěšujeme smutky, pořád společně prožíváme radosti. A vzpomínáme - rok od roku víc, jak jinak. 

Hnaly se přes nás nejrůznější bouře, ale my to ustály. Jestli někdy o někom platilo best friends ever - pak rozhodně o nás. Jistě, máme i jiné, nové známé, kamarády... ale přes to zůstáváme spolu, i přes dálku mezi Brnem a Prahou...

Jak lépe prožít nejdelší den v roce, než "krátkou" čtyřhodinovou předoperační návštěvou s třešňovou buchtou, králíky a spoustou materiálu k probírání - minulého, současného i budoucího. 

 

Jsou přátelství, která nezreziví časem a dálka je neroztrhá. Zmiňuji je často, chci se o to zkrátka podělit. Chci se za to naučit děkovat ještě víc. 

A chci to nejtěžší - naučit se říkat to i těm, jichž se to týká. 

 

Važme si starých dobrých přátel, pěstujme si je, děkujme za ně - a hlavně jim nezapomeňme říct, co pro nás znamenají.