...každopádně to činili dost zavile.

 

Krátká glosa ze života na "venkově".

V Komárově psi byli a dokoce i občas štěkali či vyli. Ale jelikož Komárov byl pravidelně zastavěná placka, tak nějak se to ztratilo.

Jenže stará Líšeň jsou Stínadla a naše ulice je amfiteátr - a tady se nějaké to hafnutí jen tak neztratí.

Děsně by mě zajímalo, o čem si to včera o půlnoci povídali. Jeden, ten byl hlavní mluvčí (hm, hlavní...štěkač?) a myslím, že líčil děsně zajímavou historku. Dva další mu do toho občas vstoupili, doplnili, a doga, která jindy vede dlouhé noční monology a zpívá basové árie, se připojila jen sem tam nějakou glosou. 

Přiznám se, že kolem druhé hodiny v noci jsem naprosto nepochybovala o tom, že si ti psi regulérně povídají. A pomalu jsem rozklíčovala, co to je.

Hlavní štěkač: "Tak jo, hoši, páneček mě právě vytahal za kůži na krku, že moc štěkám. Jak je to u vás?"

Pes 1: "Jo, na mě zrovna něco křičeli."

Pes 2: "I na mě, ale nezájem."

Doga: "Heh, chlapi, to si musíte umět zařídit, já mám celej barák pro sebe a můžu řádit, jak chci!"

Hlavní štěkač: "Okej, pánové, pokračuju ve své ubercool historce..."

 

A takhle pořád dokola.

No, nic, půjdu si najít nějakou útulnou noru, kam ty jejich rozhovory nedolehnou a zkusím to dospat aneb "Venkove", sežer si mě!

 

POZN.: Nadsázka! Nehaním tím ani psi, ani jejich majitele. I když i na to možná někdy dojde.