Až poslední zeď popsanou vzkazy na šťastnou cestu přetřou bílou barvou...

...zbude ještě poezie?

Až poslední malé nádražíčko zavřou a nahradí sterilní skleněnou čekárnou...

...zbude ještě poezie?

Až dýchavičný motorák s upoceným průvodčím vystřídá klimatizovaný RegoiJet...

...zbude ještě poezie?

Až místo odřeného vlaku s koženými sedačkami bude jezdit jen moderní souprava podobná Pendolinu nebo InterCity...

...zbude ještě poezie?

 

Já nechci mořskou solí provoněné dálky, nestojím o pyramidy a tříšť severských vodopádů.

Stačí mi jen starý vlak přeplněný zpívajícími skauty, venkovankami s košíkem jablek a upocenou vůní kožených sedadel.

Stačí mi jen známé nádraží mezi poli, malé, oprýskané, s čekárnou plnou vzkazů na zdech, s jiřinami za polospadlým plotem a kotětem na sluníčku.

 

Až zmizí poslední ze starých časů a všude bude jen to dnešní hi-tech moderno...

...budu ještě umět psát poezii?

 

 

 

(POZN. pod neexistující čarou: Jsem básník romantik. Spíš Mácha asi. A asi i trochu dekadent, vzhledem k tomu, že oplakávám špinavé zelené vagony. Ale nechte mě v tom. Vždyť i ten smradlavý vlak voní po létě...)