Tuhle mě jedna holčina, zhruba pátá třída, požádala, abych ji v rámci čekání na vystoupení vyzkoušela. Předmět se jmenoval tuším Literární výchova, nebo něco na ten styl, a první, co mě zaujalo hned po skvělém rukopisu dotyčné, byla...hm, jak to nazvat... byl zkrátka obsah látky. Bylo to bez ladu a skladu, začínalo se Karlem IV., po něm šup - Vrchlický a Noc na Karlštejně v závěsu s Buškem z Velhartic, pak šup k Janu Ámosi Komenskému, přes Národní divadlo a končilo to tuším Lindgrenovou. 

Prolistovala jsem sešit horem dolem a nějak jsem to nepochopila, kdyby tam třeba byla nějaká stěžejní díla a autoři z daného období a ne jen učitelovi oblíbenci, nebo nevím, jak pochopit třeba Curwooda či Dva divochy. Pokud to měl být výtah autorů píšících pro děti a mládež, taky to nedávalo smysl.

No, ale to je zatím můj naprosto osobní názor a věřím, že vyučující v tom měl systém, do kterého mi nebylo za tu krátkou chvíli dovoleno nahlédnout.

Ale.

ALE!!!

 

Došlo na zkoušení.

A ta děvčica mi slovo od slova, naprosto bezmyšlenkovitě, odvykládala celý sešit. Když jí nějaké slovíčko vypadlo, byla ztracená, a to i v situacích, kdy by člověk doplnil něco už z pouhého kontextu ("A ti dva spolu prožívali...eee...ti dva spolu prožívali...no...jo, ti dva spolu prožívali dobrodružství.").

Nějak mi to přišlo líto. Vůbec, ale vůbec nezapojila mozek, jen se slovo od slova naučila celý sešit. V několika místech asi učiteli špatně rozumněla a zapsala si slova úplně nesmyslná - a aniž by se snažila zjistit, oč jde, namemorovala se je. Což bych chápala v případě fyzikálních pouček či matematických definic, nikoliv však v předmětu obkecávacím, jako je literatura.

 

Podívejte, jsou věci, co se prostě je potřeba naučit nazpaměť, aby je pak člověk mohl využívat. Vyjmenovaná slova, Pythagorova věta, hektarové počty sadebního materiálu. Některé ty věci, když se nám zažijí, můžeme postupně zapomenout (pýt, pydlit, opyvatel...myslíte, že si pamatuju vyjmenovaná slova? Ne, ale umím je aplykovat, jak vydíte). Ale prosím vás, k čemu jí bude, když dokáže odříkat písmenko po písmenku půl sešitu Literární výchovy? Vypadne jí jeden výraz a je v háji, protože se neučila smysl, ale slova. 

 

Nevím, jak se správně učí, ale vím, že není moc výhodné učit se cokoliv jiného než definice slovo od slova. A to, že to dětem učitel neřekne, mi rozhodně moc velkou útěchu neskýtá. Ono to většinu přejde, když v průběhu vzdělávacího procesu objeví, že se po nich nechce umět, ale vědět, jestli chápete, jak to myslím. Ale i tak, kolik by jim ušetřilo, kdyby učitelé od začátku vtloukali všem do hlavy "Nepapouškujte, nememorujte, učte se to říkat vlastními slovy."

No jo, já vím, učitelé to nemají jednoduchý, a popravdě, smekám před každým, kdo do toho dneska jde, ten tlak je velký a historky o pomstichtivých zhýčkancích s odpovídajícími rodiči jsou děsivé. Ale víte co... člověka bodne u srdce, když slyší, že dva divoši spolu prožívali...eee...to...prožívali spolu...ty...no...dobrodružství.

 

Takže klobouk dolů před všemi učiteli, kteří chtějí po žácích vlastní slova, a taky před všemi žáky, kteří vlastní slova užívají. Howgh.

 

 

(Samostatná kapitola jsou malé děti: "Ale to nemůžeš říct takhle, protože to paní učitelka říkala takhto!")