Já si umím vybrat frontu. Do téhle jsem si stoupla, protože se zdála nejkratší, v příští chvíli jsem pochopila proč, to když mě do nosu udeřil ostrý nevábný odér zákazníka přede mnou.

Připomínal mi komárovské bezdomovce blahé paměti. Starý pán s plnovousem, ve špinavém oblečení, s prázdnýma očima, kupoval si tři rohlíky bez sáčku a pomazánku, platbu odpočítával z hrstky stříbrných drobných. Pokladní nad ním krčila nos a lidé ve vedlejší frontě se ušklibovali.

Když jsem viděla ten jeho skromný nákup, najednou jsem měla chuť zahanbeně schovat tu zmrzlinu za pár korun, kterou jsem chtěla oslavit parádně teplý den.

Najednou mi přišlo malicherné utratit celou desetikorunu za prchavé potěšení z chuti, když tady je člověk, který by si za stejnou částku koupil den života navíc.

 

Odešel a já přišla na řadu. Pokladní se na mě zářivě usmála, namarkovala mi zmrzlinu a pronesla: "To vás asi přešla chuť, že?"

A já se podívala na ni, na lidi ve vedlejší frontě, na jejich tváře plné hnusu, na jejich stále nakrčené nosy...a špitla jsem: "Jo, trochu jo."

 

Přešla mě chuť ne kvůli úpornému zápachu, který jsem cítila až ke dveřím obchodu, ne kvůli tomu nemytému plnovousu a špinavému oblečení, ne kvůli těm pár drobným, které svíral v hrsti.

Přešla mě chuť z toho odsouzení kolem mě. Z těch zhnusených pohledů. Z těch nakrčených nosů. Z té pokladní, která štítivě nepodala zákazníkovi nákup.

 

Lidi bez domova jsou snadným cílem. Maminky je dávají za příklad dětem "Uč se, nebo skončíš takto". Lidé na ně shlížejí svrchu - no, mimo jiné proto, že většinou sedí na zemi nebo na lavičce, často s prázdným, odevzdaným pohledem.

Neříkám. Možná si za to můžou sami. Možná, kdyby se snažili, můžou z ulice odejít. Ale možná se prostě zapletli se špatnými lidmi, možná je potkalo neštěstí, pomoc, kterou potřebovali, nepřišla, možná, že chtějí ven, pryč, být lepší, ale dostali se do začarovaného kruhu "chceš práci? máš trvalé bydliště? ne? tak práci nedostaneš..." 

 

Ono je to snadné, ohrnout nos a odsoudit.

A zrovna tak je snadné napsat o tom článek do hlubin internetu a odsoudit ty, kteří odsoudili.

 

Jenže co chcete dělat?

Ona se totiž naskýtá otázka, co je teď víc potřeba. Jestli pomoc přímo oněm lidem, kteří jsou za hranou, nebo změnit smýšlení těch, kteří je odsuzují - a získat tak další lidi, kteří by oněm odsuzovaným mohli pomoct...

 

No nic. Já si jdu sníst tu zmrzlinu, protože teď a tady můžu opravdu tak maximálně odsoudit odsuzující - i když to nikomu nepomůže. Maximálně mému svědomí, které teď hryže někde v hloubi: "Ty máš rodinu, přátele, dost jídla, střechu nad hlavou, vzdělání, peníze, můžeš si koupit zmrzlinu a nemusíš bojovat každý den o přežití - a co mají oni??"