aneb Nechte maličkých přicházet ke mně
Upozornění: Tento článek není protidětský. Tenhle článek je protirodičovský. (Více v poznámce na konci)
Já jsem člověk vlastně vcelku tolerantní. Najde se teda pár věcí, které mě ze židle zvednou spolehlivě, ale to jen proto, že jejich míra překročila určitou hranici. Například kombinace mše+rodič+dítě. Tedy určitý druh rodiče a dítěte.
Když jdu na bohoslužbu, chci si ji užít. Zpívat, poslouchat, modlit se. Nechci napínat uši přes uražený křik dítěte, kterému byl odebrán cupovaný zpěvník. Asi jsem v tomhle ohledu dost tvrdá a nejspíš za to může to, že v Komárově ve farnosti prostě děti nebyly, takže když jsem přešla do Líšně, byl to šok. Nejdřív jsem chtěla chodit na desátou, ale tam byla koncentrace hluku a kopání tak vysoká, že moje koncentrace dosahovala záporných hodnot. Takže to skončilo na šesté, kde je dětí pomálu a většinou hodné (a některé neskutečně roztomilé, třeba včera jedna holčička v křiváčku, nebo kudrnatá holčička, která si krásně hraje se svými staršími brášky).
Rodiče se do mě nejspíš teď ošklivě opřou, takže to zkusím specifikovat.
Nevadí mi děti, které sedí na zemi, na lavici, v kočáru, s něčím si hrají, něco baští, potichu si brumlají, nevadí mi děti, které obíhají rodiče kolem dokola, nevadí mi děti, které se nemůžou rozhodnout, jestli je to lepší v náruči nebo na zemi, nevadí mi děti, které si prohlíží obrázkovou knížku nebo si kreslí, nevadí mi děti, které přeskládávají zpěvníky, nevadí mi děti, které se šklebí na okolní věřící a dělají obličeje, nevadí mi děti, které zkoušejí zpívat s ostatními, nevadí mi entice dětí, které si spolu někde v koutku hrají, nevadí mi mladší sourozenci, kteří se těch starších za mši destkrát nenápadně zeptají, kdy už půjdeme domů a taky mi nevadí děti, které třeba spadnou, nebo jsou ještě malé v kočárku a začnou plakat.
Oproti tomu:
Vadí mi rodiče, kteří nechají své dítě běhat opakovaně odzadu až k oltáři, vadí mi rodiče, kteří zarputile plačící dítě (nikoliv v kočárku, chápu, že s tím je opuštění kostela složitější) konejší na místě, místo aby ho vzali ven nebo aspoň do předsíně, vadí mi rodiče, kteří nechají své ratolesti házet zpěvníky po zemi, vadí mi rodiče, kteří setrvávají v modlitbě, zatímco jejich potomek běhá kolem se smíchem a dupotem, vadí mi rodiče, kteří nechají své dítě bez napomenutí kopat do lavice nebo do okolosedících/stojících, a extra bych chtěla zdůraznit tu včerejší maminku, která nechala panenku své dcery prožívat astmatický záchvat asi půlku mše (tomu byste nevěřili, nevím jestli to byl záměr, ale dneska se vyrábí panenky s dechem astmatika :D).
Ne, nejsem matka, ano, jsem mladá a nezkušená a nemám nejmenšího tucha, co mateřství obnáší. Ale mám oči a vidím, že některé děti jsou v kostele v klidu a jiné děti jsou v kostele dost divoké. Neříkám, jsou farnosti, kde se rodiče nemůžou vystřídat, pokud je potomek na mši moc malý, protože je jen jedna mše. Ovšem v Líšni, kde jsou za neděli čtyři mše, to teda pardon, ale když moje dítě mši nezvládá a opakovaně, neděli co neděli, ruší ostatní, tak ho neberu s sebou, ne? A pokud, tak ho aspoň uklidním, ne že sepnu ruce a oči upřu k nebesům, zatímco mé dítě okopává nějakou babičku. Chápu, že si lidé chtějí užít nedělní mši jako rodina dohromady, ale řekla bych, že není moc v pořádku, aby byli v celém chrámu jediní, kdo si to užívá, protože všichni ostatní neslyší kázání přes opakované hlasité "Mámí, já chci jít pryč!"
Omlouvám se všem místním rodičům, neberte si to osobně, nikoho z vás a vašich dětí neznám a jestli já sama budu mít děti, kdoví, jak to bude, že jo.
Ale myslím, že mluvím za většinu věřících: mši si mnohem líp užijeme, když nás nějaké dítě nepoužívá jako prolézačku.
A název článku? Majitelka astmatické panenky má sice sotva pět let, ale zpívá s neobvyklým nadšením. Tedy, on je to spíš rap, ale i tak je to roztomilý.
POZN.: Jestli jsem vám hnula žlučí, omlouvám se. Je to můj názor a nikomu ho nevnucuju, na druhou stranu si za ním stojím. Není to mířeno proti nikomu z vás a jak jsem zmínila ve článku, je to psáno přímo jako reakce na situaci v líšeňské farnosti. Neznamená to, že nemám ráda děti, nebo že nesnáším rodiče. Znamená to jediné - nemám ráda rodiče, kteří nechají své děti nekontrolovaně rušit bohoslužbu. Howgh.
Komentáře
První otázka:
Je možné ustanovit nějaké rozumné normy chování dětí v kostele (přirozeně závislé na věku)? Tak, aby bylo zřetelné, co je v normě (a co tedy mají skousnout různé Katuše a JiKuové, a co je mimo normu?
Moje odpověď: Je to možné.
Druhá otázka: Jsou takové normy stanoveny?
Moje odpověď: Nejsou.
3) Kdo za to nese odpovědnost?
Moje odpověď: církev. A myslím teď opravdu církev, nejen faráře nebo biskupa. Ale celou církev, zejména ty, kteří k tomu mají nějaké odborné předpoklady (psychologové, pedagogové, zkušení rodiče). Odpovědností faráře a biskupa, kterou jim ovšem nikdo neodpáře, je to, že stav "nenorem" trpí, že nevybízí ty, kteří umí a znají, aby k jejich vytvoření napomohli, že jejich vznik neinicializuje.
4) Kdyby takové normy byly, je možné vychovávat děti tak, aby se do nich vešly? Moje odpověď: Určitě ano.
5) Proč to někteří rodiče nedělají (přestože normy nejsou, jakýsi přirozeněprávní cit jisté hranice dává)?
Moje odpověď: Buď to dělat nechtějí, nebo nedokážou.
6) Co s těmi rodiči?
Moje odpověď: Těm, kteří nedokážou, je třeba pomoci. Ty, kteří nechtějí, nakopat do pr****.
@JiKu: fuj ta poslední věta! :)
Poslední věta, stejně jako všechny předchozí věty, věrně odráží moje názory. Chcete snad o mých názorech (některém mém názoru) říct, že jsou fuj?
@JiKu: tak bylo to myšleno trochu s úsměvem, proto ten smajlík, zároven...........mě taky štvou např. protivné prodavačky, bezohlední řidiči atd.- asi se problém nedá smést větou, že je "nakopeme do pr........":)
myšleno "problém s lidmi, kteří nás rozčilují svým chováním"
To je problém těch norem slušného chování.
Pokud nejsou ty normy, tak jsou to lidé, kteří nás štvou. Je to subjektivní záležitost, co mě štve a jiného to neštve.
Norma slušného chování je již ale objektivizovaná a její dodržování sankcionovatelné. Ať je to nakopání doslovné či jen metaforické.
jojo, už to chápu. ALe jak by mělo vypadat teda to metaforické nakopání v případě, kdyby ty normy (třeba na chování v kostele) byly? Co by třeba Katuše mohla dělat v takovém případě?
V církvi byla od nepaměti funkce vyhazovače. Jmenuje se to ostiář.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ostiář
Bylo to dříve nižší svěcení, dnes služba.
Jinak doporučuji přečíst si Zvonokosy.
http://www.databazeknih.cz/knihy/zvonokosy-45708
Katuši doporučuji jedno z řešení Odeseových, když měl proplout mezi Sirénami. http://cs.wikipedia.org/wiki/Siréna_(mytologie)
Buď zalít uši voskem (hodí se i pro homilii), nebo nechat se pevně připoutat ke stožáru (kostelní lavici).
Já osobně dávám přednost osobnímu nebyrokratickému a přímému řešení, tzn.: Prostě pokud se něco opakuje a vadí mi to, tak si s těmi lidmi o tom promluvím. (Většinou mě ale někdo předběhne, mám vysoký práh tolerance) Hodně záleží na společenství, ale podle mě bohoslužba bez popovídání je tak nějak poloviční.
Prostě pokud se něco opakuje a vadí mi to, tak si s těmi lidmi o tom promluvím. (Většinou mě ale někdo předběhne, mám vysoký práh tolerance)
A už to někdy pomohlo?
Ono by možná kromě zavedení těch norem pomohlo, kdyby těm rodičům( kteří očividně nezvládají své ratolesti, či to nezvládání zastírají klídkem nebo to vůbec nevnímají, či je jim to jedno... ) někdo pohlídal na tu hodinu děti venku, na faře..
Jako studentky jsme šly třeba na ranní mši a pak jsme byly k dispozici...:-)
Článek mě přinutil přemýšlet nad termíny "užít si", "užívat si" a "mít užitek" ve vztahu ke mši svaté. Dále ve mně hlodá otázka, co za typ pozornosti mše svatá vyžaduje. Souhlasím totiž s tím, že zalití uší voskem je do značné míry užitečná metoda - a ano, ne kvůli dětem. Srdceryvný pláč naopak může být takhle k pozdvihování tematický, ne?
JiKu, nadhoďte nějakou stěžejní větu z psané podoby budoucích norem. Zdůvodnění a sankce jsou jistě též zajímavá část, ale teď mě zajímá konkrétní podoba nějakého toho zákazu/příkazu.
Tak, jak to píšete. je to blbý. Protože tím, že si nechám hlídat své dítě, se ipso facto zařazuji do kategorie rodičů, kteří to nezvládají, nebo jim je to jedno :-)
Ale to by byla jiná diskuse - o tom, zda děti do kostela patří, nebo ne.
A já si myslím, že patří.
JiKu, nadhoďte nějakou stěžejní větu z psané podoby budoucích norem.
Třeba "do presbytáře je výjimečně, a to na výzvu elebranta".
Nebo "záměrně vyluzovaný hlomoz (např, dupání po dobře rezonujících stupních bočních oltářů) max na dobu 6 - N sekund, kde N je věk dítěte".
Nebo "do lidí se nekope v žádném věku".
Ale to asi není stěžejní, že?
Takže stěžejní by byla "dodržování pravidel slušného chování je nutným předpokladem prakticky projevované lásky k bližnímu".
Katusi - mluvíte (tedy píšete) mi z duše. Také jsem zažila situaci, kdy přes nejrůznější dětské aktivity nebylo slyšet svého slova.
Dnes je to přece jen trochu jiné než za mého útlého dětství, kdy děti v kostele nesměly ani pípnout, natož si s něčím hrát, běhat a do něčeho bouchat či kopat. Některý kněz by je opravdu bez pardonu vykázal ven.
Já sem rodič jednoho milého hlučného dítěte, a přesto souhlasím. Zní to jako klišé, ale ohleduplnost musí být v tomto "sporu" na obou stranách. Až se staneš rodičem, můžeš vypsat zase argumenty z té opačné strany. ;)
A s tím zpěvem - má ani ne dvouletá dcerka teď ráda nahlas "zpívá" ordinárium a mešní písně. Když lidi zpívají málo, jde ji dokola slyšel, ale já ji nechávám bez povšimnutí, aby ty dospělé, kteří ani neotevřou kancionál, zahanbila. :)
JiKu: 1) Za promluvení si nepovažuju, když člověk druhého "nakope do zadku". Je potřeba říct co mi vadí a být ochotný také naslouchat. Raději se pobavit i o něčem jiném. Těžko na vás lidé dají, pokud je bude jen moralizovat. Je potřeba nejprve navázat vztah.
2) Promluvit si je potřeba, ať už to pomůže nebo ne:
Synu člověčí, ustanovil jsem tě strážcem domu Izraele. Jakmile uslyšíš slovo z mých úst, vyřiď jim mé varování. Když řeknu ničemovi: ‚Ničemo, musíš zemřít,‘ ale ty nepromluvíš, abys toho ničemu varoval před jeho cestou – pak ten ničema zemře za své viny, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Pokud jsi však ničemu varoval, ať se odvrátí od své cesty, ale on se od ní neodvrátil – pak zemře za své viny, ale ty se zachráníš. (Ezechiel 33.7-9 omlouvám se rodičům za tak tvrdý text ;-)
@slachmánek: Já v tom Ezechielovi žádné navazování vztahu před moralizováním nevidím. Vy ano?
A navíc, Píšete, že je potřeba navázat NEJPRVE vztah. Chcete tím snad říct, že nejprve navázat vztah a pak teprve moralizovat? Nebo tím chcete říct "navazuj vztahy, ale nemoralizuj".
Pokud to druhé, tak si trhněte nohou.
Pokud to první, tak je to sice možné, ale zbytečné. Nedovedu si představit člověka, který by byl ochoten snášet moralizování podmíněně navázaným vztahem. Znám jen lidi, kteří snášejí moralizování i bez vztahu, nebo nesnášejí moralizování v žádném případě případě. Takže si navazování vztahu můžete odpustit, a efektivita moralizování se nezmění.
Navíc se domnívám, že třeba to, co dělám já, není moralizování. Ne "jen moralizování", dokonce "moralizování vůbec". Nabízím některé myšlenky, někdy provokativní. A ty nabízím proto, aby o nich lidi začali přemýšlet.
Nejlépe hlavou.
+ V Ezechielovi o žádném navazování vztahu není, také je to součástí jiného bodu.
+ Chci říct: nejprve je potřeba navázat vztah a pak v lásce napomenout.
Je pravda, že moralizovat znamená říkat lidem co mají dělat, ale přitom se o ně nezajímat - ale to nenese dobré ovoce.
Děkuji za definici moralizování. Úvahy i spor je vždy třeba začít vymezením pojmů.
Já bych to ale řekl jinak.
Vezměme případ padesátky v obci a jejího dodržování.
Prvním bodem je zákonodárce, který stanovil max. rychlost v obci na 50.
Druhým bodem je osvěta, která (aniž se zajímá o konkrétní příjemce a navazování vztahu) hlásá: V obci se jezdí 50.
A pak jsou lidé, kteří přesto jezdí rychleji. A ty mohu moralizovat (říkat "vy nejezdíte 50, počkejte, až vás chytne policajt!") nebo se s nimi po slachmánkovsku pokusit navázat vztah a v lásce napomenout.
Za zásadní problém vidím to, že za moralizování je označováno to, když pouze někdo informuje o tom, které jednání je dobré a které zlé.
A pak je tam ještě jeden problém: Pro mnoho lidí znamená milovat = nekritizovat. Kritizovat = nemilovat. Správné napomenutí v lásce znamená držet hubu. Není pro ně rozdílu (neumějí v reálu rozlišit) mezi hříchem a hříšníkem.
Takže nakonec jsou jen dvě kategorie: Ti, kteří milují a nekritizují (nenapomínají), a ti, kteří napomínají a jsou proto označení za ty, kteří nemilují a moralizují.
Takhle vidím tu skutečnost v církvi kolem sebe.
@JiKu: a ti, kteři jenom napomínají a nemilují, naopak mají radost, když vidí, že se někomu nedaří- takové neznáte?
jinak já už vím, že patříte do té druhé skupiny, jak jste je popsal :) I zde na signálech. Nejdřív mi to bylo nemilé, pak jsem si zvykla a dnes už Vás i ráda čtu. Je to postupný proces. Nikdo asi z kritiky/napomínání neskáče nadšením.
JiKu, ale v Církvi odjakživa má být "bratrské napomenutí", což je něco docela jiného než policejní hlídka. Benedikt XVI. o tom psal v poselství k postní době před 3 lety.
@verinka-znovu: Ano, mým koníčkem je dělat z nevědomosti nezaviněné nevědomost zaviněnou :-)
@pavel-v: ale v Církvi odjakživa má být "bratrské napomenutí"
Naprostý souhlas. Má být.
Ale já jsem nepsal o tom, co být má, ale o situaci, jak ji vnímám, že je.
A také, ano, bratrské napomenutí, to je jako policajt, který vás při spáchání přestupku napoprvé propustí s domluvou.
Takový svatý František by policajta, který by ho zastavil při dopravní kontrole, určitě tituloval "bratříčku policajte".
Baví mě jiku ten tvůj komentář, kde za to činíš zodpovědnou "celou církev". Představuju i jak na vratech kostela visí cedule s kulatým razítkem biskupství s pokyny jaké jsou správné normy chování...a dovětek :malé zlobivé děti, které jejich rodiče neumějí ukáznit maji vstup na Mši svatou zakázán" :-)
P.s. Nechtěla bych být "bratrsky napomenuta" kopancem do zadku:-)
@babča-helča: Vaše představa vyhlášky s kulatým razítkem mě rozesmála! I když jsem bezdětná, z takhle "vyzdobeného" vchodu do kostela bych prchala do dáli...
:-)I já. Máme za sebou chození na Mše se čtyřmi dětmi. Byly normálně zlobivé, po prvním čtení se ptávaly, kdy už si půjdeme s tatínkem pro ten kulatej chlebíček a kdy už pujdem domů. Myslím že žádná směrnice, ale normální lidský takt a trpělivost jsou zapotřebí. Nevím, na Moravě je to asi jiné ale u nás mám pocit, že jsou kněží a i většina těch kdo na Mši chodí rádi, když vidí rodinu s dětmi
@babča-helča: V naší farnosti je to vyřešeno tak, že pokud není mše sv. pro děti, děti jsou po prvním čtení pozvány do sakristie, kde pro ně mají katechetky s maminkami připravenou katechezi. V dalších kostelích je třeba křížová chodba, za teplého počasí otevřená rajská zahrada nebo místnost pro matky s dětmi, kam se rodiče mohou s ratolestmi, kde hrozí obtížná hlučnost, uchýlit.
@babča: Tvoje komentáře by měly mít méně zájmen. " kde za to činíš zodpovědnou ..." Vůbec není jasné, jaké "to" tou svou větou myslíš.
Na to, že si zpravidla nedokážeš ani přečíst, co já píšu, jsem si již měl zvyknout. Ale vždy mě to překvapí. Mea culpa.
naopak, přečetla jsem si to velmi pozorně, co jsi napsal.
JiKu napsal - "Druhá otázka: Jsou takové normy stanoveny?
Moje odpověď: Nejsou.
3) Kdo za to nese odpovědnost?
Moje odpověď: církev. A myslím teď opravdu církev, nejen faráře nebo biskupa. Ale celou církev..."atd. - tohle jsi nahoře JiKu napsal.
to slovíčko "to" tam je-na to jsem reagovala:-) Nevím jaké "to" jsi myslel ty, předpokládala jsem že slovíčkem "to" myslíš normy, které nejsou stanoveny a za "to" že nejsou stanoveny může celá církev:-) Tak jsem přemýšlela jak by "to" vypadalo, kdyby takovou normu někdo vyvěsil na dveře kostela a kdo by "to" nedodržoval, měl by tam zákaz vstupu:-D
Píšu to v legraci, škoda, že seš tak přednaštvanej, že ode mě nebereš už lautr nic.
Taktní člověk je ten, který se chová podle pravidel bontonu. Kdo ta pravidla nerespektuje, tomu se říká hulvát.
Pokud ovšem pravidla slušného chování nejsou, není žádný rozdíl mezi taktním člověkem a hulvátem.
Je to tvůj problém (nebo problém celé církve?), že si pod termínem normy slušného chování představíš vyhlášku na kostele s kulatým razítkem biskupství.
Zlobení dětí ale není porušení žádné normy slušného chování! Jak bys takovou normu stylizoval.? To by mě fakt zajímalo? Jediný co mi připadá jako možné je to co píše slachmánek.
Zlobení dětí ale není porušení žádné normy slušného chování!
Ano, souhlasím. Protože žádná není.
Ale na druhou stranu sama implicitně takovou normu uznáváš, protože hovoříš o zlobení dětí. Prostě rozhoduješ, zda je (dnes) dítě hodné, nebo jestli zlobí. Tedy porovnáváš to s nějakou normou, která rozlišuje zlobení od nezlobení. Kdybys normu neuznávala, tak bys hovořila jen o chování dětí.
To, na co si stěžuji, tedy není nepřítomnost - neexistence takové normy. Problém je v tom, že těchto norem je mnoho. Každý (dospělý, rodič) má tu svou. Proto je dané konkrétní chování dítěte (příklady v Katušině článku) pro někoho jsou v normě a pro jiného jsou mimo normu. A to způsobuje všechna ta nedorozumění.
Ještě mi napadl jeden možný přístup, jak je to s tím zlobením a zároveň nepřekračováním norem. Ale ten je tak absurdní, že jej ani babče nepřipisuju, jen uvádím pro přehled možností:
Děti zlobí, ale to je OK, je to v pořádku, není to nic špatného, je to přirozené.
To je totéž, jako říct: Lidi kradou, ale je to OK, v pořádku, nic špatného, je to přirozené.
Protože chování dětí je nevyzpytatelné,nejde dát "do norem". Přichází pak v úvahu improvizace-domluva jak píše Slachmánek, pomoc a organizace přímo ve farnosti jak píšou Katstyle a PetraO. Howgh:-)
Problém je tedy v tom, že máme nejednotné normy. A to je právě ten důvod, proč je potřeba o tom mluvit, protože to je jediná cesta k jednotě ;-)
Viděl jsem i situace, kdy třeba matka nabila malému dítěti, protože v kostele zlobilo. To akceptujete, JiKu?
Další věc je ta, že hlučnost dítěte ještě nemusí indikovat jeho "zlobivost". To je podle mě přežitek minulých generací - označovat uťápnuté děti za "hodné" a živé děti za "zlobivé". Výsledky takového přístupu jsou pak dost smutné.
U nás (levembristů) to funguje tak, že děti jsou vesměs hodné a od nejútlejšího věku se účastní mše svaté. Pokud výjimečně začnou zlobit, tatínek je napomene a to většinou stačí. Začnou-li menší děti nahlas plakat, maminka je odnese z kaple, ukonejší ho a vrátí se, až je dítě klidné.
V kostelích KHS tady na Vranovsku jsem problém rovněž nezaznamenal. Žádné rodiny s malými dětmi tu na NOM nechodí.
@babča: Protože chování dětí je nevyzpytatelné,nejde dát "do norem".
Non sequitur.
@slachmánek: A to je právě ten důvod, proč je potřeba o tom mluvit, protože to je jediná cesta k jednotě ;-)
Výborně. Vezměme analogický příklad. Je jaro, sekačky na zahrádkách jedou a jedou. Pokud nesjednotíme normy v tom, co je čas sváteční a co se o čase svátečním nedělá, o tom, jak hluk obtěžuje, pojedou i nadále "ve dne v noci".
Ale normy jsou třeba jen v nějakých oblastech. V oblastech, které se týkají všech. V oblasti chování dětí při mši, v oblasti obtěžování hlukem v čase svátečním. Guláš ať si každý vaří, jak uzná za vhodné.
@pavel-v: Viděl jsem i situace, kdy třeba matka nabila malému dítěti, protože v kostele zlobilo. To akceptujete, JiKu?
Jak ta otázka souvisí s tím, jestli existují normy slušného chování dětí při mši nebo neexistují?
Obecně mají matky tendenci nabít dětem nikoli v závislosti na tom, jak moc překročilo rodinné normy zlobení, ale v závislosti na tom, jak jim (matkám) vytečou nervy. Čest výjimkám. To se netýká jen katolických matek.
To je zásadně špatně, protože i malé dítě velmi citlivě vnímá spravedlnost a nespravedlnost. A trestat dítě za to, že matce vytekly nervy, je velmi nespravedlivé a nevýchovné. A proto i velmi špatné.
Jak píše sphygmoplethysmogramophon tak to skutečně je, ale zajímavé je, že i náhodní turisté kteří přijdou na tradiční mši svatou , tak i jejich děti které jsou na opravdové mši poprvé, jsou daleko soustředěnější .A to u nás trvá mše dvě hodiny. Výjimky jsou většinou tehdy, když rodiče, kteří jsou odchovanci NOMu neví co mají dělat, protože přišli na spolčo, tak začnou sami své děti rozptylovat, neboť soudí své děti podle sebe,
Moc často nejsem v kostele, kde je narváno, že není kam si sednout, ale když jsem jezdil do Prahy na Pochod pro život a zůčastni jsem se NOMu u Dominikánů, kostel byl vždy naplněn k prasknutí.Trochu mě ale mrzelo, že spoustu starých lidí stálo a nepamatuji si, že by někdo mladší vyskočil a pustil je sednout. A letos jsem byl u svatého Gabriela na tradiční mši, kostel taky přeplněn, ale jakmile přišel někdo starší, jhen se rozhlédl kam si sednout a už vstávalo několik děvčat a chlapců aby uvolnili místo.
Tak to jsem viděl.
Rozhodně nelze jen tak tvrdit, že je skutečnosti to, že děti při tradi mši jsou poslušnější než při NOMu.
Jednak by to chtělo když už tak hlubší analýzu.
Ale když už tady jsou ty příklady z praxe, taky si dovolím napsat jednu zkušenost a to přímo dvanáctiletou.
Přistěhovali jsme se s manželem do pohraničí, naše obec kostel nemá, chodíme do vedlejší vesnice. Obě obce mají asi kolem 2.600 obyvatel, když na nedělní mši dorazí padesát lidí, daly by se bouchat špunty.
S naším přistěhováním do farnosti přišel i nový pan farář, svérázný zastánce ,,tradi".
S manželem ty normy chování děti i při mši sv.máme nastaveny dost přísně.
Mezi prvními třemi dětmi byly roční rozestupy. V lavici seděly jako špendlíky, ale občas to ujelo jako dětem...
Panu faráři ale vždy z jeho pohledu vadily tkzv. rodinné mše svaté, dle jeho názoru dítě patří do kostela až od šesti let.
Jakmile dítě zakviklo, většinou jsem s ním utíkala ven já. Pak panu faráři vadilo vrzání dveří či kočáru.
Dokázal nám to pořádně osolit i při mši, buď nám přímo vynadal či odešel od kázání - pozn nešlo o vyřvávání dítětě, ale jen o žbleptnutí batolete - baba, mama atd..A to jsme hned startovali ven.
Při narození pátého dítěte jsme zvažovali o odchodu do jiné i když vzdálené farnosti.
U dvou rodin s malým - jedním - dítěte docílil
toho, že se rodiče střídali po nedělích, ale pak přestali do kostela chodit.
Pozn - v té době jsme byli jediná rodina v kostele s malými dětmi.
pro JiKu : u vícečetných rodin, kdy ty děti jsou po sobě jako schůdky a pan farář nedodržuje určité normy, bych to občasné pohlídání v té době brala všemi deseti a nebrala bych to rozhodně jako projev rodičovské neschopnosti
Není nadto zažít to na vlastní kůži, Já rozdíl chování při NOMu a tridentu a nejen vidím několikrát týdně. Rozhodně to ale není zásluha tradirodičů,
"Rozhodně nelze jen tak tvrdit, že je skutečnosti to, že děti při tradi mši jsou poslušnější než při NOMu."
— Proč by to nešlo? Pokud je taková zkušenost, pak to samozřejmě tvrdit lze. Navíc jsem nic takového netvrdil. To, že jsou katolické děti katolicky vychovávané katolickými rodiči při katolické mši svaté ukázněnější, než děti rodičů jiných při jiných bohoslužbách, vůbec nemusí souviset (a nejspíš ani nesouvisí) s konkrétním ritem, ale především s typicky katolickou výchovou a rodinnou atmosférou.
Jsem přesvědčen, že děti vychovávané v rodinách věřících KHS by se i při katolické mši svaté chovaly méně ukázněně, než děti katolíků.
Skutečnost, že se rodiče a děti zvyklé na NOM chovájí při mši svaté přiměřeněji situaci, bych přičítal kromě kultivujícímu vlivu tisícileté důstojnosti a krásy především nejistotě a novým podnětům. Podobně by se chovali třeba i na bohoslužbách jiných náboženství.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.