Jsou přátelství, která se podobají explozi sopky. Nejdřív nic, jenom kopec, potom, zničehonic, přijde exploze společných zážitků, ohňostroj důvěry a porozumění...a potom začne láva tuhnout a nakonec zbyde jen pustá pláň. Přijde odcizení, celé to úžasné kamarádství vyšumí - kvůli maličkostem, kvůli změně názorů, kvůli malicherné pýše třeba...

 

A pak jsou přátelství, která se podobají věčnému světlu v kostele. Hoří pořád. Vytrvale. Ve dne v noci. V zimě i v létě. Neničí ho ani čas ani prostor. Neničí ho malichernosti. Je to vztah, kdy se vzájemně neozveme celé týdny - a pak zničehonic, jako by nikdy odmlka nebyla, si napíšeme, třeba si pošleme vtipný odkaz nebo fotku, vzpomínku, "Představ si, teď jsem potkala...". A pak si smluvíme spontánní setkání, prodrbeme co je potřeba a pak je celé týdny zase ticho, ale není to ticho uražené nebo odcizené. Protože může vždycky pípnout zpráva: "Zítra špagety u nás" a ani jednomu to nepřijde divné nebo pozastaveníhodné, že jsme si nepsali několik týdnů. 

 

Letos to bude dvanáct let, co jsem potkala svou nejstarší kamarádku. Za těch dvanáct let jsme toho prožily hrozně, hrozně moc, a celou tu dobu, neuvěřitelně dlouhou dobu, kdy jsme se bok po boku měnily, rostly, dospívaly, jsme byly pořád spolu. A ani vysoká nás nevzdálila, pořád spolu podnikáme bláznivé akce, vzájemně se podporujeme - a u nás v kuchyni vaříme špagety s rajčatovou omáčkou. 

 

Tohle je pravé přátelství. 

Ne sopka, která vybuchne a ztuhne.

Lampa ve tmě, která svítí vytrvale a bez blikání.