5. díl seriálu ...a teď se pojďme bavit o včelách

Otázka, jak získat co největší množství energie za co nejnižší cenu a ideálně s co nejmenším dopadem na životní prostředí je stále ožehavější. Kdekdo je najednou odborníkem na alternativní zdroje: minimálně každý ví, že jaderná elektrárna je nebezpečná, větrná elektrárna ruší horizont a fotovoltaická elektrárna zabírá ornou půdu. Samozvaným odborníkem je kdekdo a ti opravdoví si lámou hlavu nad tím, jak pomoct životnímu prostředí a přitom zachovat nebo dokonce zvýšit množství produkované energie. Domnívám se, že otázka alternativních zdrojů bude aktuální vždycky,  protože jí budeme potřebovat stále víc a zároveň budeme chtít, aby byla čistší a šetrnější. Jak tedy tento problém vyřešit? Jaké jsou alternativy přímo pro naši republiku, pro naše zeměpisné šířky… pro naši mentalitu?

 

Odpověď se zdá být nasnadě: slunce, voda, vítr. Tři nevyčerpatelné přírodní zdroje, které jsou hned po ruce a jsou využívány odnepaměti. Ale i jejich využití se odvíjí od daného místa – je myslím zcela zřejmé, že na našem území nemůžeme postavit slapovou elektrárnu (tedy elektrárnu využívající přílivu a odlivu), protože nemáme moře. Už méně zřejmé je, že se pro naše zeměpisné šířky příliš nehodí třeba elektrárna sluneční.

Fotovoltaické elektrárny zažily velký boom před několika lety. Rozsáhlé plochy se pokryly slunečními panely a teprve po napojení do sítě se začalo uvažovat o tom, jestli se to vyplatí a co se stane s panely, které doslouží. Nemluvě o tom, že se zvedly hlasy zemědělců, kteří viděli spoustu zastavěné orné půdy, a také hlasy místních, kteří viděli šeredný velký modrý flek na louce. Podívejme se na to z praktické stránky: dle oficiálních stránek ČEZu vyrobí panel velký jeden metr čtverečný až 150W. Ovšem pozor – za naprosto bezmračného dne. A těch je v naší republice dle údajů ČHMÚ 55-75 ročně. Logicky tedy vskočí otázka: vyplatí se provoz sluneční elektrárny v našich zeměpisných šířkách? Odpověď zní: spíše ne. Myslela jsem si, že takzvané domácí sluneční elektrárny, kdy má dům nebo firma na střeše vlastní solární panely, jsou docela užitečné. Kvůli zmiňovaným slunečním podmínkám je jasné, že na tuto energii nepojede celý dům od ledna do prosince. Ale z ekonomického hlediska mě to vyvedlo z míry, posuďte sami: hledala jsem různé návratnosti a trochu mě šokovalo, že nejnižší nalezené číslo bylo devět let… jinak se všechna pohybovala mezi patnácti a dvaceti lety. To se mi nezdá nijak zvlášť skvělé, obzvlášť když k tomu připočteme, že se solární panel nemusí té doby vůbec dožít. Na druhou stranu, někde na Jižní Moravě, kde je nejslunečněji, by se taková malá domácí sluneční elektrárna mohla celkem využít. Ideálně spolu se slunečním ohřevem vody – ale pořád je tu bohužel ta skutečnost, že v době, kdy je největší spotřeba energie, tedy v zimě, svítí slunce nejméně. Pokud bychom se zanořili do tabulek a grafů, ze statistik se dozvíme, že cca 2,5% české elektřiny je právě ze solárních elektráren a že se toto číslo nezvyšuje. Je to nejspíš dáno tím, že se další fotovoltaické elektrárny spíše nestaví, mimo jiné i proto, že dotace na sluneční energii byly pozastaveny a soukromníkům se to nevyplatí.

Slunce se tedy moc nehodí, je vhodnější využití větru? Pokud u nějaké obce postaví větrnou elektrárnu, můžete si být jistí, že mezi obyvatelstvem nastanou boje a že ti, kteří hlásají „čistý zdroj elektřiny“ budou utlučeni těmi, kteří tvrdí „fuj, je to hnusný“. Na tuto stranu se bezpochyby přidají i myslivci, kteří řeknou, že vrtule plaší zvěř, a taky okultisté, kteří vás budou zapřísahat, že z vás vrtule vysává životní sílu (historka k hlučnosti elektráren: když se rozjíždí prastaré vrtule na Mravenečníku v zóně jesenického národního parku, zní to jako startující Airbus). Ale podívejme se na to z hlediska spíše ekonomického: vyplatí se vůbec stavět u nás větrné elektrárny? Na rozdíl od slunce, u větru si můžeme odpovědět hned příkladem z historie – už od středověku se i u nás vítr využíval jako pracovní síla. A jestliže zvládl mlít obilí, proč by nemohl vyrábět elektřinu? Zvládá. Potíž ovšem, jak jinak, je s počasím. V současné době je návratnost vyšších stožárů kolem 15 let (podle ČEZu). S její využitelností je to značně mlhavé (rozpětí od 10 do 30%) a odvíjí se to od lokality a také od výšky stožáru. A tady narážíme na problém – čím je stožár vyšší, tím je účinnější. Nacházíme ovšem přímou úměrnost ve výšce stožáru a nespokojenosti místních, a také, pochopitelně, cenou stožáru. Stále jsou ale větrné elektrárny lepší alternativou, než elektrárny fotovoltaické. Fouká u nás o dost víc, než svítí slunce, vítr pracuje i v noci a nejnovější vrtule se roztočí i při sebeslabším vánku. Pokud překousneme narušení horizontu vertikálou, zdá se větrná elektrárna jako dobrá volba. Jen z estetického hlediska je dobré vědět, kdy přestat. Větrné farmy u rakouských hranic jsou pro mě, jakožto krajináře, značně za hranicí. A ne, v tomto případě účel nesvětí prostředky. Ale emoce stranou. Pokud se opět zanoříme do statistik, zjistíme, že podíl větrné energie u nás je zatím zanedbatelný, jen 0,5%. Osobně se domnívám, že větrná energie je vhodná spíš pro lokální využití – pro vesnice nebo pro jednotlivé domy, mimo jiné proto, že výstavba větrníkových farem by se setkala s nepříliš velkým nadšením.

Slunce nevhodné, vítr jakžtakž… a co voda? Ve většině ohledů je to s ní stejné jako s větrem. Na území naší republiky má historii využití dlouhou, možnosti jejího využití záleží na místních podmínkách a stavba vodní elektrárny může vyvolat velké emoce. Oproti větru má však voda jedno velké plus – zatímco vítr sem tam foukat přestane, voda teče pořád, snad jen s výjimkou extrémně suchých let, kterých je však za dekádu přece jen minimum. V naší republice je vodních elektráren nespočet, na každé přehradě, často i na větším jezu (to jsou poslední dobou tolik populární malé vodní elektrárny). Je to jen malý domek s turbínkou a výkonem do 10MW při vyšším jezu. Dříve bylo moderní mít chalupu, dneska je v módě mít vodní elektrárnu. To je samozřejmě nadsázka, ale počet takovýchto jezových elektráren se zvyšuje a je to dobrá zpráva, protože vodní energie je z oněch tří obnovitelných zdrojů, o kterých se zmiňuje, mým největším favoritem. Jednak proto, že je turbína schovaná, nikde nic netrčí, žádné nevzhledné panely, a za druhé proto, že je možné stavbu malé vodní elektrárny spojit s nutnou stabilizací toku a celá stavba tak může fungovat jako protipovodňové opatření, což je, v době nejistých klimatických podmínek, vcelku lákavá vyhlídka. Navíc malé vodní elektrárny jsou stále podporovány dotacemi a různými úlevami z daní, což je jistě také důvod jejich současného rozvoje. Výhodou těchto elektráren je to, že stačí spád pouhé tři metry, což je řešitelné jezem a to lze s příslušnými úpravami břehů provést všude. Nahlédneme-li opět do statistik – vodní elektrárny mají stálý podíl 4%.

 

Shrňme si to. Pokud zabrousíme na stránky ISSARu (Informační systém statistiky a reportingu), dozvíme se, že největším zdrojem energie jsou stále elektrárny spalující uhlí, hned v závěsu jsou to elektrárny jaderné (které také vyvolávají mnoho emocí a to i přes to, že jsou velmi bezpečné). Důležitou zprávou je, že produkce jaderných elektráren se zvyšuje na úkor elektráren spalovacích. Celých 8% elektřiny v ČR je původem z různých alternativních zdrojů – oněch tří probíraných a dále například ze spalování biomasy. Z grafu na stránkách ISSARu si můžeme všimnout, že produkce elektřiny z vodních elektráren je konstantní, a to kolem 4%. Je to proto, že se dnes žádná velká vodní díla srovnatelná se Slapy, Dalešicemi nebo Dlouhými stráněmi nestaví. Větrná energie u nás není příliš populární (pouhého půl procenta z celkového podílu), energie sluneční je v současné době zhruba 2,5%.

Jak tedy můžeme odpovědět na otázku: Které ze tří nejdiskutovanějších obnovitelných zdrojů se hodí pro Českou Republiku? Odpověď zní – všechny. Ale musí se u toho přemýšlet hlavou. Hlavou nejen energetika a ekologa, ale také hlavou ekonoma, krajináře a v neposlední řadě psychologa. Protože k čemu bude místním úžasně čistý zdroj energie, když jsou znechuceni a rozčileni tím, že jim někdo na poli postavil cosi ošklivého, co se nikomu nelíbí.

Nezbývá než doufat, že se pozornost odborníků zaměří směrem příznivým životnímu prostředí i místním obyvatelům a především, že budou uvažovat s chladnou hlavou a v širších souvislostech.

 

(POZN.: Jedná se o oficiální esej do základů environmentální výchovy, tak je to psané trochu jinak, než zbytek, a taky je to trochu delší, tak vás to snad neurazí.)