2. díl seriálu ...a teď se pojďme bavit o včelách

Zastavuju kolo na okraji cyklostezky a znepokojeně hledím na travnatou plochu před sebou. Tak tady ještě před pár měsíci byla zahrádkářská kolonie, ne úplně zanedbaná, no, ale taky ne perfektně vyštafírovaná, z některých chatek se loupal lak a některé zahrádky nebyly úplně předpisově vypleté. Ale žila. A teď… jak tomu říkají? Biokoridor? Poněkud rezignovaně se dívám na onu louku, ohraničenou ze tří stran ploty a z jedné cyklostezkou. Nevím proč, ale biokoridor si představuju úplně jinak.

Kdo má chatičku v zahrádkářské kolonii, ví, o čem mluvím. V takové kolonii, rozparcelované jenom pletivem, bují nejen květák, ale i vztahy. Panuje zde, obzvláště v létě, čilý ruch – výměna sazenic a receptů, vzájemná výpomoc a příjemné drbání přes ploty, sem tam grilovačka s kamarády nebo sousedy z okolních zahrad. Je to samostatný ekosystém, založený na tom, že si vzájemně vidíte pod vidličku a kdo by snad měl tendence stavět pevné neprůhledné ploty, bude zřejmě brzo odkázán do patřičných mezí. Lidé se tu setkávají, a ještě k tomu jsou na čerstvém vzduchu. (Ale pozor, neplést s chatovou osadou! To je něco jiného, i když stejně specifického.)

Vždycky mě zamrzí, když nějaká kolonie vymře. Jako by někdo vyplenil včelí úl. Opuštěné chatky, zotvírané branky, ulámané zavařovačky, jiřiny, které neví, jestli vykvést nebo uschnout. Možná trocha stesku – tak jako všude, kde se už nebydlí.

 

Nějaký čas kolonie chátrá, nejčastěji přes zimu, na jaře přijedou buldozery a srovnají ji se zemí. A místo ní vyroste něco jiného. Chtělo by se říct – koloběh. Dneska je stavebně lukrativní každý pozemek, aspoň se to tak zdá. Holt musel další kousek přírody ustoupit něčemu důležitějšímu, funkčnějšímu…

 

Ale vysvětlujte to lidem, kteří museli přestěhovat sádrového trpaslíka na panelákový balkon!

 

(POZN.: Zkušenost s rušením kolonií na vlastní oči, zkušenost s životem v nich pohledem pozorovatele a z vyprávění.)