Být cellistou, respektive cellistkou, je náročné. Technicky. A taky někdy na nervy. Ale pokud člověk pamatuje na pár základních pravidel...

 

1. Při přepravě v měkkém obalu chraňte kobylku především před chytráky, kteří vám do cella mlátí taškami, poklepávají holemi a kopou maličkýma průraznýma nožičkama. Vůbec chraňte celý přede nástroje. Jsem tuhle jela a po vybalení jsem shledala, že se mi dolaďovače ohýbají v pravých úhlech. Nějak nepřežily narvanou jedničku.

2. Nikdy, ale vůbec nikdy si na představení neberte krátké šaty, především pokud sedíte v krajní přední řadě (první cello). Výhledy, které publiku poskytnete, můžou být v případě správného úhlu nečekané (to se týká překvapivě i houslistek, ale do těch rýpat nebudu, ty ať své kalhotky ukazují v Besedním domě klidně i balkonu).

3. Nenoste s sebou ostré předměty a na bodec si dejte krytku. Jen tak zabráníte genocidě na všech těch vtipálcích, co vás častují basou, velkýma houslema, šmidrchálem a šmytcem. Protože - haha - není větší srandy - hehe - než říct cellistovi - chacha - kam se zase táhneš s tou basou - chichi. (A pro cellistu není větší srandy - muhehehe - než vás natřít po hlavě stojanem a uškrtit strunou.)

4. Když jsme u těch krytek - není nad to zapomenout bodcovou krytku a v šalině si postavit cello na nohu. V sandálu ideálně. Au. Au. AU! Takže cello stavět klidně na zem. Aspoň nasákne trochu přirozené vlhkosti, hehe. No, dobře, my, co bodec nemáme, nás se to netýká. 

5. Ještě jednou ke krytkám - to je taková malá gumová věc, která se pořád ztrácí. Proto ji nikdy, ale opravdu nikdy neodkládejte na stojan. Strčte si ji do kapsy nebo do drdolu, ale ne na stojan, protože první, co se stane, je to, že spadne, někam se zakutálí a pak po ní někdo uklouzne. V tom horším případě ji už nikdy nenajdete.

6. Nikdy nikomu nepůjčujte noty. Jak se jednou nějaké noty půjčí, je skoro jisté, že už je neuvidíte. Cellový obal je samostatný vesmír a já sama jsem vlastníkem několikerých not, o nichž nemám nejmenší ponětí, komu jsem je uzmula. (Nemluvě o spoustě dalších záhadných předmětů, které se mi v obalu objevují a zase mizí. )

7. Nebuďte zlí a noty vracejte. Ve stejném stavu, v jakém byly. Ne počmárané. A ne vygumované ("Jsi tam měla špatně prstoklady, tak jsem ti to ojela gumou, aby tě to nepletlo"). Noty dělají přátele. A přátelé vám nekecají do not. 

8. Jste slabá žena, nezapomínejte. Proto, když vám někdo nabídne pomoc, klidně mu cello s důrazným upozorněním "Buď opatrný!" vražte. Až řekne "Ono to není tak těžký, jak jsem čekal," tak se jen nevinně zaculte. Není. Ale kdo by se s tím tahal, když ůže mít otroka, že jo.

9. Vůbec, cestování a nošení, to je kříž. Dobíháte šalinu s cellem na zádech, zběsile máváte, ať počká - a pak zdržujete, protože si musíte sundat cello dolů a zamotali jste se do popruhů. Ponaučení - cellista musí chodit s předstihem (Dobře, co to říkám. Cellisti chodí vždycky pozdě. Především na společné zkoušky orchestru. A vymlouvají se na špatné spoje, narvané spoje, neexistující spoje, draka na kolejích.)

 

10. VŽDYCKY CHRÁNIT KOBYLKU!!!!!! (No jako fakt. Když vám někdo posune kobylku, je všechno vy-víte-kde. Taky vám ji může zlomit. A to už vůbec není žádná sranda!)

 

Keep calm

and

play cello