4. díl seriálu ...a teď se pojďme bavit o včelách

Tohle není téma ekologické. I když… vlastně ano. Jen se to netýká ekologie krajiny. Týká se to „ekologie identity“ (a zařadila jsem ho především kvůli době postní).

Myslím, že i nejměstštější člověk někdy byl na venkově, třeba v dětství na táboře nebo na chalupě u babičky. Naštěstí pro nás nemáme taková velkoměsta, že by se mohlo přihodit něco jako (prý) v Los Angeles – při blackoutu zaznamenala tísňová linka řadu hysterických telefonátů na téma: „To co svítí nahoře na nebi je co?“

Každý si tedy dokáže vybavit nějakou srdeční krajinu. Asi bude hodně podobná, jen se bude měnit tvar obzoru a nadmořská výška, umístění mezí a cest a jednou v ní bude skrytá bílá babiččina chaloupka s čerstvě upečenýma buchtama a pruhovanou peřinou a podruhé to bude stan schovaný někde pod lesem, jednou to bude rybník, podruhé studánka s kytkovaným hrníčkem bez ouška. Každý má tu svou krajinu jinou…

Myslím si ale, že každý by souhlasil s tím, že do typické české venkovské krajiny patří drobné sakrální stavby – křížky, boží muka, kapličky – a to, co je provází. Genius loci. Přijďte v poledne ke kapličce na mezi, když budou kvést hvozdíky a vonět mateřídouška a vzduch bude naplněný bzukotem včel. Nálada takového místa je uspávající a zároveň tajemná – přijde polednice? Nepřijde? Nevynoří se z rozechvělého vzduchu nad polní cestou jezdec? Co když to zvonění, které slyšíme, není z blízké vesnice, ale z minulosti? Okolí sakrálních staveb, drobných i nedrobných, má prostě něco do sebe a dotýká se i lidí, kteří jsou normálně k podobným věcem hluší.

 

Ale dost poezie.

Naše země je ateistická, o tom asi není sporu. Ale přesto, úcta k symbolům víry zůstává. A u křížků a božích muk je to obzvláště markantní. Osobně si myslím, že je to mimo jiné proto, že lidé v podvědomí cítí, že tyhle stavby do krajiny patří (někteří zastávají názor, že lidem je to fuk. Já si to nemyslím. Asi jsem optimista). Každopádně se setkáváme se stavbami udržovanými, obnovenými, ba i nově postavenými. A u některých nových to není proto, že by to mělo vyjadřovat vděk nebo tak, ale proto, že autorům tak nějak přišlo, že tam ten kříž patří. Že horizont volal po nějaké vertikále. Po něčem, co připoutá oči. Po orientačním bodu.

S uspokojením shledávám, že i velká pole, sjednocená za minulého režimu, mají v sobě skvrny remízků – pár stromů, trnky, hloh – a v těch se skrývá starý, zašlý kříž, zapomenutý kdysi před dávnou dobou. Schválně si toho všimněte. Pro mě, jakožto krajináře, tyhle zbytečky mezí představují výzvu – jít a znovu tu mez udělat. Aby se ke kříži dostal znavený poutník a ve stínu si mohl odpočinout.

 

Jsem se do toho zase zamotala a nějak zapomnla, co chci říct. Míchám hrušky se švestkama – poezii poledne na mezi a problematiku velkých lánů. Jen jsem chtěla říct tohle – ať už si je naše republika ateističtější, země, krajina, je pořád duchovní. Odráží se v ní generace a generace víry našich předků a jako hromosvod působí právě ty křížky, kříže, kapličky a boží muka všude kolem. A místní lidé si ty svoje hromosvody brání, udržují, obnovují… připomínají si je, pokud je někdo před nimi zapomněl. Ve všech těch stavbách je něco z minulosti – vděk, radost… nebo smutek.

Určitě by to mohlo být s naší krajinou lepší. Ovšem představte si krajinu bez překvapení ve stínu lesa, kdy vám do očí blýskne zašlou slávou zrezivělý kříž či se zabělá oprýskaný sloup božích muk. Něco by chybělo, podobně, jako kdyby z ní zmizely všechny meze, všechny remízky, všechny polní cesty, stejně, jako by nám chyběly aleje a hvozdíky v trávě.

Svou srdeční krajinu máme každý v srdci – a rádi hledáme takovou, která by se jí podobala.

 

Dneska to bylo spíš cílkovské, příště to zase bude „zahumnově ekologické“.