Omlouvám se všem svým čtenářům - jak mě kolega krajinář upozornil, poslední článek jsem publikovala před měsícem! Ostuda grafofilní jsem!

Ale mám dobrou omluvu - místo psaní cílkovin jsem si dělala učicí poznámky k tažení smrku a podobným výmyslům, co po mě páni docenti, profesoři a magistři chtěli vědět. 

A taky jsem hrála. 

A jelikož nejsem jen grafofil, ale taky violoncellista, dneska si to dáme krátce o muzice.

 

Nevím, jestli jsem to tu zmiňovala - hraju v uskupení čtyř violoncell a jedněch bicích, jež se zove FourC (Four Cellos). Setkali jsme se...no, rok tomu bude, a od té doby se naše partička, které by lépe sedlo jméno Haluz Kvartet (protože jsme se sešli po haluzi, ale totální), zvolna noří do temných hlubin šoubizu. Nebo stoupá na zářivý Olymp slávy? Já vám ani nevím...

 

Jsou to nervy. Ne že ne. Ostřejší výměna názorů probíhala snad na každé zkoušce a čím blíž bylo naše první hraní (na plese v Přibyslavi), tím jsme byli našponovanější. On je rozdíl mazat si ten svůj rock někde na ulici nebo na hudebkové akci anebo se postavit před neznámé lidi kdesi na pódiu a vystřihnout to tak, aby tleskali nebo tancovali...

Ale my to zvládli. A rovnou jsme poznali dva pocity - ten první: diváci bez dechu přihlížejí, dupají si do taktu a váš výkon odmění bouřlivým potleskem a křikem. Ten druhý: plesající k vám přistupují jako k další taneční kapele a klidně si vystřihnou polku na Smells like teen spirit. 

 

Víte, není jednoduché prorazit ve světě, kde kapela znamená kytara+zpěvák+baska+bicí. Lidé se na vás tváří nedůvěřivě. Čtyři cella? Co? Musíte se pořádně vytáhnout, abyste je přesvědčili o tom, že jste dobří. A musíte se vytáhnout, i když je čtvrt na jednu, vám se chce spát a pod pódiem se klátí mimo rytmus opilí středoškoláci. Ale potom, když se vám podaří dostat do atmosféry a udržet se v ní... to je jako seskok padákem. nebo let balónem. Do žil se vám nahrne adrenalin a vám se nechce přestat. Potíte se, zlehka si uvědomujete, že vám podpatek zapadnul do škvíry v pódiu, že vás spoluhráč lechtá na ruce žíněmi, že... ale je to jedno.

 

Hrajete. Žijete.

 

Držte nám palce. Máme chuť a šanci ukázat spoustě lidí, jak netradičně může vypadat muzika, a já doufám, že nás v tom našem rozletu nikdo nesrazí.

A kdybyste se o nás chtěli něco dozvědět...  (Nebo YouTube)

 

Tentokrát to bylo propagačně, ale nebojte, příště na to vlítnu zase postaru. Musím vám přece vyprávět o vítězném tažení smrku a o tom, jaká chuděra je borovice lesní!