Letos mám ráda zimu.

Když je trocha sněhu, užiju si za volantem spoustu dobrodružství, jak to rvu do kopce u nás v ulici a ono to nejede.

Když sníh není... tak to mám stejně ráda. 

 

Protože ať sníh je nebo není, Líšeň je nádherná a popravdě - ani po třičtvrtě roce jsem se jí plně nenabažila, nepřestala se divit, nepřestala nadšeně hledět do kopců a lesů. Kdybych uměla přesně popsat ty pocity, které mám, když si to mašíruju po Zahradní k uličce a přímo přede mnou se otvírá přenádherný výhled na lesy pod lomem, popíšu vám je, ale i mě, ukecanému grafofilovi, došla slova. Prostě... je to takové vzedmutí mého toulavého já někde uvnitř, které okamžitě vytlačí všechny ostatní myšlenky a těch pár metrů zvládnu myslet na jediné: na cestu uříznout si hůl/ spočítat hvězdy/ v lese zabloudit/ tmu jako plnou fůru sena/ před sebou tlačit/ a místo náprav/ uslyšet ze sna sténat ptáky./ Je to tak snadné najít cestu k nám. (J. Skácel, Cesta k nám)

Připadám si vždycky najednou krásně unavená, jako bych ty nekonečné lesy prošla a vracela se teď domů po dlouhé cestě mrazem a deštěm, blátem i prachem, s kloboukem odřeným a botama prochozenýma...

 

Ale stejně... nejradši mám, když jedu večer osmičkou z města a pod Bílendou se mi otevře překrásný výhled na Líšeň a ona vypadá, jako by se vznášela ve vodě...

Jako lodě nesené velkou vlnou svítí paneláky a mně to vždycky tak zvláštně zahřeje u srdce... Líšeň se vznáší v akváriu a já si připadám, že je to nejkrásnější doma, jaké jsem mohla získat...