Právě se učím do oparu (rozumějte - ÚPaRR = územní plánování a regionální rozvoj) a tam je spousta věcí o krajině. Jednak jsem tam narazila na trochu Cílka ("Bezpečné místo s výhledem do krajiny, na kraji lesa, se stromy, nejlépe se skálou za zády"), je to tuším z Krajin vnitřních a vnějších, ale hlavně mě napadla taková sžíravá myšlenka - zdalipak byl třeba v mladší době železné, kdy docházelo k masivnímu odlesňování, nějaký pravěký krajinář?

 

Já si to představuju takhle: dotyčný seděl na kopci nad osadou, viděl kouř a pařezy a najednou si řekl: Když ten les vykácíme, kdo ho po nás zase zasadí? Protože když ho nikdo nezasadí, kde vezmou dřevo ti, co přijdou po nás? A lámal si s tím hlavu a přitom koukal, jak se krajina před jeho očima mění. Jak se stinné lesy a majestátní stromy ztrácí a mění se v uhlí a to dává vzniknout dalším železným nástrojům, které pošlou k zemi zase další stromy. Koloběh dřeva a železa. 

Třeba i někam šel. Za někým. Za náčelníkem. A řekl mu: "Heleď a koukej, náčelníku, co kdybychom zasadili na té pasece támhle les." A náčelník mu na to řekl: "Proč bychom to měli dělat?" A on odpověděl: "Aby i ti, co přijdou po nás, měli čím zatopit ve výhni." A náčelník se třeba zasmál a řekl: "Však ono to tam vyroste samo." A třeba opravdu vyrostlo. Ona příroda, když ji necháte, tak si nějakou cestu vždycky najde. I v lomu, i v ruinách, ona si nakonec vždycky ten svůj kousek země urve zpátky. Pomalu třeba. Ale nakonec ano.

 

Jenže ono není od věci jí trochu pomoct. Na skládkách, na rumištích, na zdevastované, zamořené půdě. Na místech, kde i kopřivy mají problém. Trošku ji nakopnout do začátku, aby se jí líp spravovalo, co lidská ruka podělala pokazila. Tak trochu kajícně přijít se svou troškou, zasadit semínko a nechat ho povyrůst... a pak už jenom doufat, že to naši vnuci zase neskopou. 

 

Já bych ráda věděla, jestli i tehdy, v pravěku, ve starověku, ve středověku, byli nějací krajináři. Lidi, kteří mysleli trošku dopředu a zajímalo je, co bude dál. Co se stane s místem, na kterém byl les. Za jak dlouho tam zase les naroste. A tak dále. Jestli přemýšleli o tom, že když se bude brát z řeky moc vody, vyschne. Respektive - jestli o tom přemýšleli předtím, než se to stalo. Jestli je třeba napadlo, co bude z haldy hlušiny, vytěžené z dolu. Jestli jim přišlo na mysl, že když budou do řeky, protékající městem, lít splašky, projeví se to dole po proudu nejen na kvalitě vody...

 

Je to trochu prokrastinační rozjímání nad nesmrtelností brouka. Jistě, že takoví lidé byli. Viděli jinou krajinu a jinýma očima. Viděli krajinu své doby očima své doby. A ty jsou vždycky jiné. Ten pravěký krajinář se staral totiž hlavně o to, aby měl večer do čeho zakousnout on i jeho přespočetná rodina a aby se dožil aspoň třicítky, ve zdraví a se všemi končetinami. Krajinář soudobý se stará hlavně o to, aby neskončil u cheeseburgerů s odrovnanými játry a nervy (ironie). 

 

Na závěr své přeučené, pozdně večerní úvahy si dovolím citovat malíře Mariana Pallu: Šel jsem krajinou, ale protože jsem měl cigarety, dalo se to vydržet.

 

Ona krajina totiž dokáže dát člověku celkem ťafku. Kopnout ho a zařvat na něj: "Ty člověče lidská, koukej, cos mi udělal!" Chytnout ho za pačesy, zanořit mu čumák do hlíny a zavrčet na něj: "Koukej to napravit, ty hlavo študovaná, koukej mě trošku dát do pořádku, protože tebe ještě unesu, ale co ty, kteří přijdou po tobě?"

 

 

 

(myšlenky neuspořádané poněkud inspirované prezentacemi do oparu a, jak jinak, mým nejmilovanějším Václavem Cílkem)