Sedím v posteli, vymýšlím pás proti solance, mám horečku, rýmu a kašel, morduju se s tím pásem už několik hodin... a najednou jsem pryč.

Zmizí postel, nemoc, noťas, zima.

Je léto, modré nebe, silnice od rybníka k Lísku, telátka v kravíně mají velké moudré oči, ručník mám přes rameno, řeší se nesmrtelnost brouka a "takovýty věci mezi klukama a holkama", cítím mateřídoušku i rozpálený asfalt...

 

Sedím ve škole, morduju se s testem do ekonomiky, sázím odpovědi jako sazku ("tak už dlouho nebylo c"), v mezerách cumlám tužku... a najednou jsem pryč.

Zmizí lavice, test, tužka, škola.

Je léto, na nebi sem tam nějaká ta šlehačka, na louce na kopci pár krav, u koupaliště ani noha a já se řítím bombu za bombou do průzračné vody dva metry pode mnou, vykřikujíc na celé kolo svou radost...

 

Sedím v rozjezdu, je mi trochuz zima, jsem hodně ospalá, nemůžu najít vhodnou muziku, která by přehlušila ožraté puberťáky nade mnou... a najednou jsem pryč.

Zmizí autobus, zima, ospalost, puberťáci.

Je léto, na nebi dohořívá západ slunce a rozsvěcí se milion hvězd, sedíme na mezi hend vedle lesa, cinkne pivo v přípitku, sem tam někdo něco řekne, sledujeme oheň opodál i hvězdy, cítím krásné mrazení v zádech - to jak je mi najednou lehce, že bych k těm hvězdám vyletěla v ten ráz...

 

 

Když se mě chytne "taková ta nálada", tak mě nerozhodí nic. Ani zima, ani test, ani nemoc, ani nic. Prostě sedím/stojím/ležím/jdu, na rtech lehce přihlouplý úsměv a jsem úplně jinde a jindy. Najednou přesně cítím tu chvíli, vůně, náladu, jestli bylo teplo, jestli mě bolely nohy...

 

Ráda v zimě utíkám do léta. 

V teplých letních vzpomínkách ukryju svou touhu po jaru... i když vlastně není žádná pořádná zima!