Klasická vánoční slezina našeho čtyřčlenného středoškolského babince. Neviděly jsme se od podzimního výletu na Veveří, kdy nám kamarádka oznámila zasnoubení. Od té doby se událo hodně novinek, přítelů, nepřítelů a tak, takže jsme pod stromečkem seděly a drbaly skoro šest hodin.

Při té příležitosti se pochopitelně proberou i rodiny, konkrétně tedy otcové. 

A to je ta chvíle, kdy si začnu připadat hrozně marnotratně.

 

První kamarádka studuje v Praze medicínu a její otec učí u nás na Mendelce zemědělství. Je posedlý svými tituly, neustále se zastává svých starších dcer (násilnické kriminálnice a té druhé neschopné se trhnout), místo aby jim pomohl, s manželkou nežije už léta a nijak jí to neusnadňuje a svou nejmladší dceru, která jediná něco zatím zvládá, nechce moc podporovat a hrozí jí, že jí medicínu přestane platit a že ji donutí se vrátit do Brna. To vše stylem, ze kterého se člověku trochu obrací žaludek.

 

Druhá kamarádka dělá v Praze dálkově zootechniku a v Brně welfare a její otec nedělá nic, jen se tváří, že rekonstruuje dům. Už patnáct let. Ne-li dvacet. Stylem Pata a Mata. Je psychotický, neschopný kompromisů, s manželkou sice žije, ale nechá se od ní živit, propuká v nekontrolované a nevysvětlitelné záchvaty umíněnosti a ke své dceři se chová jako k otrokovi, což vede k neustálým hádkám.

 

Třetí kamarádka studuje na Masárně němčinu a na VUT architekturu a v srpnu se bude vdávat. Otci to ještě neřekla. Protože když zjistil, že má přítele, prohlásil něco ve smyslu, že jí určitě udělá dítě a že nedostuduje, a že by byl radši, kdyby do padesáti zůstala doma se o něj starat. Kvůli zasnoubení dělal neuvěřitelné scény. Nemluvil s ní. Pomalu ji zavrhl. 

 

Já... můj tatínek je... miliónovej. Trpí se mnou za volantem, trpěl se mnou na volejbale, vždycky se za ním můžu přijít přitulit a on se na nic zbytečně neptá. Nedělá scény. A je kutilský perfekcionalista, žádná brikoláž. S maminkou se pořád mají rádi a je to vidět. To poznáte prostě.

Přijdu si marnotratně, protože si skvěle rozumím s celou svou rodinou a moje nejlepší kamarádky mají doma ne zrovna malé potíže.

 

Na druhou stranu... není takhle na konec roku těžké najít si něco, za co jsem vděčná. Kdyby jen za to, že je moje rodina pohodová a že si v ní připadám...prostě jako doma.

 

Modlím se za všechny, kteří to mají doma napjaté.