Jsem člověk kopcovitý.

Nikoliv hornatý, jelikož v čemkoliv větším než jsou Jeseníky mám pocit maličkosti a to se nelíbí nikomu, obzvláště je-li to pocit maličkosti vůči druhohornímu vrásnění a ne vůči Pánu.

(Obří důl, Krkonoše, léto 2014)

Nikoliv rovinatý, protože kdekoliv v rovinách hledám úpěnlivě jakýkoliv vyšší bod - strom, kostelní věž, cokoliv. I kdyby to měl být komín jaderné elektrárny...

(jaderná elektrárna Dukovany, brzká zima 2011)

Takže jsem něco mezi tím - zkrátka člověk kopcovitý. Tíhnu k remízkům Vysočiny, k hluboce zařezanému údolí Svratky v okolí Štěpánova, k mírně zvlněné Drahanské vrchovině, k bílým skalkám Moravského krasu.

(ze silnice za Vilémovicemi, jaro/léto 2012)

Určitý tvar obzoru ve mě vyvolává nepřekonatelné chvění - zároveň chci lehnout na mez nebo na vyhřátou skálu a zároveň chci k tomu obzoru běžet po nejbližší cestě.

(výhled z Pasecké skály, pozdní jaro 2013)

Vím, že podobný článek už tu byl. Ale nemůžu si pomoct. Já, kopcomil par example, jsem celý svůj život vyrůstala v rovině, a teď najednou bydlím na kraji nejmilejší mé země.

A tak, když jedu 78 a blížím se k Jírové, velmi zněžněle pohlížím na Kostelíček a na celou starou Líšeň a očima hledám brázdu našeho údolí.

Naše údolí.

(stará Líšeň nad ulicí Podhorní, vlevo Belcrediho zámek, vpravo kostel sv. Jiljí. 2014)

Já, člověk kopcovitý, konečně bydlím v místě, kde jsou kopce. A údolí. Už nemusím toužebně hledět k obzorům přes střechy domů. Teď mi stačí pár kroků a celá země mi leží u nohou a dalších pár kroků a já můžu ležet na voňavé mezi nebo na lesní trávě.

 

Naše údolí!