Jsem člověk kopcovitý.
Nikoliv hornatý, jelikož v čemkoliv větším než jsou Jeseníky mám pocit maličkosti a to se nelíbí nikomu, obzvláště je-li to pocit maličkosti vůči druhohornímu vrásnění a ne vůči Pánu.
(Obří důl, Krkonoše, léto 2014)
Nikoliv rovinatý, protože kdekoliv v rovinách hledám úpěnlivě jakýkoliv vyšší bod - strom, kostelní věž, cokoliv. I kdyby to měl být komín jaderné elektrárny...
(jaderná elektrárna Dukovany, brzká zima 2011)
Takže jsem něco mezi tím - zkrátka člověk kopcovitý. Tíhnu k remízkům Vysočiny, k hluboce zařezanému údolí Svratky v okolí Štěpánova, k mírně zvlněné Drahanské vrchovině, k bílým skalkám Moravského krasu.
(ze silnice za Vilémovicemi, jaro/léto 2012)
Určitý tvar obzoru ve mě vyvolává nepřekonatelné chvění - zároveň chci lehnout na mez nebo na vyhřátou skálu a zároveň chci k tomu obzoru běžet po nejbližší cestě.
(výhled z Pasecké skály, pozdní jaro 2013)
Vím, že podobný článek už tu byl. Ale nemůžu si pomoct. Já, kopcomil par example, jsem celý svůj život vyrůstala v rovině, a teď najednou bydlím na kraji nejmilejší mé země.
A tak, když jedu 78 a blížím se k Jírové, velmi zněžněle pohlížím na Kostelíček a na celou starou Líšeň a očima hledám brázdu našeho údolí.
Naše údolí.
(stará Líšeň nad ulicí Podhorní, vlevo Belcrediho zámek, vpravo kostel sv. Jiljí. 2014)
Já, člověk kopcovitý, konečně bydlím v místě, kde jsou kopce. A údolí. Už nemusím toužebně hledět k obzorům přes střechy domů. Teď mi stačí pár kroků a celá země mi leží u nohou a dalších pár kroků a já můžu ležet na voňavé mezi nebo na lesní trávě.
Naše údolí!
Komentáře
Několik míst, které jsou tu zmíněné považuji také za jedny z nejkrásnějších, které jsem u nás viděla:-). A pohled na Líšeň je též moc krásný.... Ač jsem z rovinatého kraje, tak se mi pohled na malé kopečky nikdy neomrzí a stále mě uchvacuje svojí krásou....
Ano, v Líšni je krásně:)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.