Nebudu tu psát o tom, když se muzikanti začnou zabývat politikou nebo pomáhat s volebními kampaněmi (extra vlezlý "Úsvit přííímé demokracie Tomio Okamury").

Budu psát o tom, že někteří lidé by občas měli potlačit osobní nelibosti a myslet na to, oč jde - na hudbu. 

 

Sedět v žákovském smyčcovém orchestru hned u prvního pultu není žádná výhra. Na kocertech, kdy se na vás spoluhráči těší, padáte z pódia, smyčcem bodáte do hlav ty pod pódiem a dirigentova taktovka každou chvilku bodne vás nebo noty, které se pak poroučejí k zemi. Musíte se tvářit mile a jako že víte, co hrajete, a jelikož jste první cello a ostatní hrají podle vás, doopravdy musíte vědět, co hrajete. Nejhorší na tom ovšem je, že když má některý z dalších trenérů, totiž pardon, učitelů, výhrady, nenechá si je do zákulisí, ale začne s nimi bombardovat dirigenta během generálky a ideálně v době, kdy se hraje.

A jelikož je dirigent můj trenér a nejspíš nechce, aby ty výhrady slyšela houslová sekce, tak nějak podvědomě se přiklání ke mně a já pak vím i věci, které bych radši nevěděla.

Muzika není politika. Ovšem muzika na ZUŠkové (nejen)orchestrální úrovni politikou je, a to pekelně ostrou. Zuří tu boje, vytahují se tu drápy - a víte co? Vždycky to schytá ten můj chudák učitel. Asi že je chlap. Nebo nevím.

 

Než jsme migrovali na současnou hudebku (tedy spíš utekli. Tak rychle, jak to jen šlo), byla tu cimbálka, další cimbálka, pá příležitostných uskupení - a pak přišel náš učitel, nadšený, činorodý a založil smyčcový orchestr. Aniž by to tušil, upletl na sebe bič. Devíti ocasou kočku. S hřebíky na koncích.

Začalo to nenápadně. Tu přišla jedna učitelka, že ten její prcek by neměl hrát ve druhých, ale v prvních houslích. Tu přišla jiná, že se jí moc nelíbí repertoár.

Postupně to začalo gradovat. Nejhůž bylo, když přišly velké ofiko akce. Cenzoři nám kázali o správným umění, učitelky tasily drápy a nebyly schopny pochopit, co to je orchestr. Že to není Anička, Pepík a Libor. Že to je dvacet duší, dvacet smyčců, dvacet nástrojů, které dělají hudbu společně, jako jeden. Žádní sólisti. Všichni za všechny.

Vrcholem bylo, když začala při jedné generálce v Besedním domě tahat trenérka zpěváků za nohu dirigenta během skladby a když jí pochopitelně nevěnoval pozornost, tvářila se kdoví jak uraženě. 

 

Blíží se vánoční koncert a už to prosakuje ven. Pozadí meziučitelských vztahů, kdy každý prosazuje jen ty své svěřence a je mu jedno, že je to na úkor celého orchestru. Totální neschopnost vedení dialogu. Člověk by řekl, že dospělí, a učitelé hudby obzvlášť, budou schopni doopravdy spolupracovat. A hlavně myslet na blaho žáků. Protože popravdě tohle si nejvíc odneseme my. Mě už to pak ani nebaví, když vidím, jak se některé expertky chovají...

 

Muzika není politika. Muzika je něco, co má lidi spojovat, ne dělit. 

A to jsem myslela, že se všichni ti MgA naučili...