Měla jsem to čekat.

Příliš dlouho bylo ticho po pěšině.

Jak jinak - ve farnosti u Jiljího. U toho komárovského, ne líšeňského. Už příliš dlouho se nikdo nezvedl a nezasadil lidksé pospolitosti a křesťanskému společenství facku. Nebo spíš pravý hák.

 

Inu, jak nějak...jaksi...neagresivně nastínit situaci. 

Naše farní schola je v rozpadu. Velcí odešli a malí jsou ještě malí. Držíme to pohromadě spíš ze zvyku a hodně kvůli mě, protože v Líšni se nedá zpívat a já zpívám fakt ráda. Takže kvílíme jenom na středečních dětských a teď zrovna trénujeme na Vánoce. Jinak jsme ale úplně mimo formu.

No, na třetí adventní neděli bývá jakési pásmo ve spolupráci s komárovskými školkami, kde jsme vždycky zpívali. Letos se furt nikdo neozýval, že o nás stojí, že to bude jsme se dozvěděli z plakátů... tak jsme si říkali, že letos teda bez nás. 

Jaký byl náš údiv, když týden (slovy t-ý-d-e-n) předem nám bylo sděleno, že bychom tam měli zpívat! No, to se ví, že jsme jednohlasně řekli ne, nejsme jukebox.

A jaké bylo naše rozčarování, když nám bylo řečeno, že už jsme napsaní na programu a zpívat musíme! (Ve středu před tím)

 

No, tak co se dá dělat. Sešli jsme se, dali jsme dohromady sedm písniček logicky navazujících, pomalá, odvaz, vícehlas, nakonec jsme vybrali gospel, prostě dvaceti minutové vystoupení.

Přijdeme před kostel, nikdo se o nás nestará, už jsme chtěli brát kramle, když si nás odchytne jedna paní, které nemůžu přijít na jméno (taky už jsem se o ní zmiňovala) a podává instrukce. Kdepak vystoupení vcelku. Budeme dělat proložku jiným vystoupením. Koncept koncertu jde do kytek.

Zahajujeme Ejhlepánem, pak zpívá jedna školka, náš zpěv, školka, trubka... a je nám necháno volné pole pro dokončení výstupu. Hodíme si Radujme se, bratři a už se nadechujeme na gospel, když se k nám nakloní farář a s výrazem "už tu oxidujete dost dlouho" nám dává pokyn, že už stačí...

 

A to byla ta chíle, kdy jsem zjistila, jak moc jsem otupělá proti nespravedlnosti.

Ani to se mnou nehnulo. Cítila jsem tedy lehké pnutí kdesi v oblasti srdeční, ale to přestalo ve chvíli, kdy jsem spatřila plovoucí oči naší dirigentky. Pnutí se přesunulo do pěstí, konečků prstů a pak zkapalo na zem.

 

Měli jsme možnost volby? Neměli. Prostě jsme museli jít a zpívat. Dal nám někdo pokyny dopředu? Nedal. Kdyby dal, tak se na to připravíme a nebékáme dvě hodiny předem celkem složité písničky. A PROČ, Z JAKÉHO DŮVODU, ********, KDYŽ SI NÁS TAM TAK VYDUPALI, KDYŽ NÁS DONUTILI OBĚTOVAT TOMU ČAS, KTERÝ BYCHOM JINAK ZTRÁVILI UČENÍM, PROČ NÁS, U VŠECH ***** NENECHALI DOKONČIT TO **** VYSTOUPENÍ?????

 

Už dlouho se mi nezdálo, že mi někdo ****** na hlavu. Tak teď se mi to teda zdá. 

A mám sto chutí se jim ****** vykašlat i na ty středeční mše. Když nejsou schopní říct včas a přesně a nechat nás dělat, co umíme, ať si tam zpívají sami, ti přesvatí křesťani s dokonalou shcopností komunikace a pochopením pro ostatní lidi!

 

 

(Pardon. Musela jsem. Nebýt Kačenčiných slz, asi by mě to nechalo celkem chladnou. Ale ten, kdo rozbrečí naši dirigetku, by zasloužil dostat pěkných pár facek, aby si uvědomil, že i my jsme lidi, ne jukebox na pětníky.)