Jsem asi divná. Sotva něco začne, už se připravuju na konec. Vykresluju si, jak to dopadne a jak já se zachovám.

 

Má to jednu výhodu. Když konec opravdu přijde, tak dokážu odejít s rovnými zády a mé okolí o mě pak prohlašuje, že jsem sveřepá. Já si připadám jako největší drsoň, že jsem to ustála a případné emopční bouře si schovávám do soukromí. 

Má to milion nevýhod. Především to, že se celou dobu bojím konce a nějak nestačím užívat průběh. Jako byste si dali své nejmilejší jídlo a celou dobu, co ho jíte, oplakávali to, že ho máte za chvilku dojezené. A oplakávali byste to tak mocně, že byste si ani nestačili všimnout chuti své pochoutky...

 

Jenže já si řekla Dost! Už mě nebaví být pořád nastartovaná na konec!

A udělala jsem kompromis. Na začátku si vyhotovím "koncový" plán, který aktualizuju podle průběhu okolností, ale jinak se jím nezabývám a prostě si užívám "teď". 

Když přijde konec, odcházím s rovnými zády dle exitového plánu a přitom mám v hlavě spoustu vzpomínek na to hezké, ne jen na to, jak jsem se třepala, že to skončí.

 

Nechci urvat den.

Chci urvat jen kousek "je" dřív, než se změní na "bylo"... a chci si ho u toho rvaní užít!