Tak po delší době vám přináším jedno vážnější nepohřební téma. 

 

"Nechci jí to říkat. Jsou věci, které nemusí vědět."

Znáte to? Občas se něco pokazí, stane se něco, na co nejste hrdí a co ví jen pár lidí. Nebo určitá skupina kamarádů. Je to věc, kterou nechcete tahat do jiných vztahů - když mi to nevyjde s partou s tábora, z čehož si všichni utahují nebo totálně nechápou, není třeba to vykládat sestřenici, spolužákům a už vůbec ne rodičům.

Říkejme tomu třeba milosrdné mlčení (po vzoru milosrdná lež).

 

Jenže jednou jsem takhle nemile zkombinovala jednu a druhou partu, jmenovitě nejlepší kamarádku a nejmilejší sestřenici. A protože s nejlepší kamarádkou (21) se vyvádějí jiné věci, než s nejmilejší sestřenicí (17), úplně jsem nebyla nadšená z kamarádčiné potřeby vykládat o všech pivech, co jsme sprovodily ze světa, a o všech lesácích, od kterých jsme si to pivo nechaly zaplatit. 

Jenže když jsem se ohradila onou úvodní větičkou, dostalo se mi přezíravého zamračení.

"Ty jsi pokrytec!"

 

A to mě donutilo se zamyslet nad "milosrdnou" problematikou. 

Ne vždycky je dobré mlčet, zamlčovat nebo lehce překrucovat skutečnost v rámci "ochrany mínění o mě". Takové to milosrdné mlžení, co se někdy praktikuje na rodičích. Jenže někdy je to prostě nezbytné. Před jedněmi jsem zamlklá intelektuálka, před dalšími nekompromisní vedoucí a před dalšími rozverná violoncellistka - kdyby se ty názory pomíchaly, sotva by mi to bylo k dobru. A nemyslím, že by to uškodilo jenom mé pověsti. Kdyby ti, co mě znají jako pilnou tichou studentku (byli-li by nějací takoví) zjistili, že jsem někde jinde tvrdá a nepřátelská (holt někdy to jináč nejde), asi by je to šokovalo. 

A šokovat chci jenom svým koženým kabátem, červenýma botama a reflexními šaty, ne tím, že někomu zbořím mou představu o mě. 

 

Je to pokrytectví. Jo, neříkám, že ne. Ale já radši budu tak trochu pokrytec, který v určité společnosti potlačí ostatní své stránky a vypíchne jen tu, která je očekávána, než abych některé lidi překvapila a třeba i zklamala tím, že celou svou osobnost pustím ze řetězu.

 

Asi to není správná úvaha a každý to má jinak. Chci ovšem zdůraznit, že to není hraní si na něco, co nejsem. Já totiž jsem zároveň pilná studentka (teda nejsem, ale příklad), nekompromisní vedoucí a rozverná violoncellistka. Jenom jsem se naučila, že někteří chtějí tu nekompromisní Káťu a když vystrčí křídla Katuši poetická, padají do mdlob a jsou nesví. 

 

Některé činy patří jen určitým Katuším... a určité Katuši patří jen určitým partám.

Jídlo je fajn, ale smíchat dohromady čokoládu a salám není k ničemu. A tak ani já nechci míchat básníka a tvrďáka.

 

A tak mi teda nezbývá, než být tak trochu pokrytec...