Každý z nás má srdeční krajinu. Místo, kde je mu dobře, kde tají případné ledové kry v srdci, kde ho chytají záchvaty spontánního štěstí.

Každý z nás má svou zem, svou krajinu dětství, mládí, své údolí napěchované vzpomínkami...

 

Kdo mě čte, ten ví, že má krajina začíná hned za posledními domy Brna a táhne se na všechny strany - Kuřim, Tišnov, Žďár nad Sázavou, Nové Město na Moravě, Bystřice nad Pernštejnem...a na druhou stranu taky. Boskovice, Blansko...

(výhled z Klucaniny nad Tišnovem)

(rozhled z vyhlídky na Skalách směr Horní Štěpánov nedaleko Boskovic)

Z těch dvou fotek přesně čiší, co mám na té zemi tak ráda - tu jednoduchost, nedramatičnost, blízkost.

Jestli chcete příklad dramatické (a velmi působivé) krajiny, mám dva:

(výhled ze Sněžky na českou stranu)

(Prachovské skály)

 

Jsem člověk venkoncem jednoduchý. Nepotřebuju vysoké štíty hor, které mě vyzývají ke zdolání. Neprahnu po skalních jehlách, na kterých se dá po úmorné dřině hrdě stanout. Obdivuji to, žasnu nad tím - ale pak se stejně vracím zpátky do kopečků a remízků. Do polí, na meze. Do vůně mateřídoušky a záplavy hvozdíků. 

(nad Kořencem, v pozadí Fabiňák)

Jsem uvázána ke své krajině. A to i přesto, že to není jen jedno údolí a jeden kopec, ale pěkně velká plocha. Zem, kde se i vesnice jmenují jako z Pána Prstenů.

Odranec, Křídla, Lísek, Světnov, Sněžné, Okrouhlá, Valchov...

Kde i vítr voní po prázdninách nezávisle na kalendáři.

Kde podzim hraje všemi barvami a i když je upršený a zamžený, stále je nádherný - tajemný a přitom známý. Tušíte, že by se z mlhy mohlo vynořit celé Společenstvo Prstenu a vás by to vlastně ani nepřekvapilo. 

(Domanínský rybník)

(Odranec)

 

Každý má rád tu zem,

v níž skákal přes milníky.

Má Vysočino, díky

za třtinu, kterou jsem...

                         (V. Nezval)

 

Má Vysočino, díky, za to, jaká jsem...

(Kořenec, konec srpna a prázdnin. Všechny užité fotky z různě popůjčovaných foťáků provedené mou třesoucí se rukou)