Kdoví proč se budím dávno před zazvoněním budíku. Neotevřu oči - jednak proto, že nechci ztratit sen a jednak proto, že se prý v noci nejčastěji probudíme, protože na nás někdo kouká, a já nechci zjišťovat, jestli je to krásný princ nebo hnusné strašidlo. Zavrtám se do plyšáků, polštáře a peřiny. Za pět minut znovu zařezávám.

05:05 probuzení číslo dvě. Mobil tancuje po stole čardáš a tma za oknem se mi vysmívá. Protáhnu se. Ještě chvilku mám čas a tak vychutnávám poslední zbytky snu.

05:35 probuzení číslo tři. Ještě jsem úplně nezaspala, ale bude to chtít trochu švihat. Vstát, všechny možné ranní úkony, došlo mléko, kávu chladím cukrem a trochou studené vody. Rychlozávod v mazání oběda, mám od sedmi do sedmi, tak aby mě nesklátil hlad. Během česání chroupu patku. Nějaké neděravé ponožky. Žádné nenalézám a spokojím se s jedněmi, které vypadají jako rybářská síť. Zouvat se nikde nebudu a večer si v nich udělám pořádek.

06:15 start tryskáče. Mám všechno? Doklady, pár drobných, oběd, pití, tatranku, mobil, sluchátka, nabíječku. Šátek? Na krku. Úsměv? Úsměv...netřeba. 

06:21 přesný příjezd autobusu. Musím tedy uznat, že doprava na sedmou je skvělá - plynulá, bez kolon, narozdíl od včerejšího boje na osmou tedy... v pondělí budu asi lítat na drakovi, i vrtulník by měl zpoždění.

06:38 hrůzné prozření. V autobuse je tak kyselo, až z toho bolí zuby. Nikdo se neusmívá, pár rozmlouvajících vede depresivní řeči. Velmi obtížně roztahuji ústa k úsměvu. Bolí z toho koutky. Počastuji tím křečákem paní naproti. Hledí na mě jako na exota. A nejsem si úplně jistá tím, jestli to bude neumělostí mého úsměvu.

 

Dřív bývalo rebelství ukázat kotník, dlouhé vlasy, nosit džíny vorvaný...

Dneska je rebel ten, kdo se na veřejnosti usmívá.