Občas se to stává.

Váš svět se s velkým rachotem zřítí, zatímco vy se vznášíte s hlavou v oblacích a netušíte žádné nebezpečí. 

Na zem vás srazí teprve ten zvuk, když se zpožděním dorazí do vašich mezihvězdných výšin. Srazí vás na zem, která už není tou zemí, jež jste znali. Srazí vás na zem a odfoukne vaše křídla.

Váš svět se rozpadne jako puzzle smetené ze stolu, jako váza spadlá na podlahu.

 

Možná, že v těch troskách zůstanete ležet a budete až do konce svých dnů litovat, že už nikdy nevzletíte ke hvězdám a že je vše ztraceno, zmařeno.

 

Možná, že po bezútěšné chvilce vstanete a začnete ty trosky přebírat. Dílky puzzlí, střepy vázy, začnete skládat zvolna k sobě a třeba nakonec posbíráte i všechna pírka svých křídel.

 

Možná už nikdy nevzletíte tak vysoko, možná váš svět už nikdy nebude tak bezchybný, jako býval, ale o to v tu chvíli nepůjde.

 

Není důležité vyhrát.

Je důležité se po prohře umět zase zvednout.