Já nevím, jak to to místo se mnou dělá. Je to jenom údolí, řeka, cesta, alej, most, pár domků, les a střecha probleskující mezi stromy. Je to jenom... není to jenom

Není nad tohle místo. Sem člověk nejezdí žít. Sem jezdí být. Sem se nejezdí být rozumný a dospělý. Sem se jezdí být dítě.

U babičky a dědečka na chatě není spěch, stres, není tu ani čas. Den je ohraničen sluncem. Když se začne stmívat, jde se spát. A vstává se kdy libo. Vždyť jsou prázdniny...

Den je plný slunce i když leje jako z konve. Pořád je co dělat - prohánět prsty po hmatníku kytary, šustit kartami, probírat všechno dokola a horem dolem. Sjet na Čtyři Dvory a rozvlnit celé koupaliště parádní bombou, při návratu udělat na krajnici kompot z padaných jablek a pak dýchat chladný vzduch u potoka, vysušit si vlasy, nacpat břicho a pak jít do postele o půl deváté šťastný jak blecha a bez starostí.

Tady, v tom zapomněném údolí, na mě čeká dětství. Dospělost zůstane na nádraží v Nedvědicích. Na chvíli ji nepotřebuju. Bez signálu se mi nikdo nedopíše ani nedovolá a nechce po mě tudíž nic.

K babičce a dědečkovi na chatu jezdím moc ráda. Vracím se opálená a vykrmená (řekněte ne na babiččí péči) a s neuvěřitelně dobrou náladou, odpočatá a vyspaná do zásoby...

 

Včera oslavili zlatou svatbu. Jeli jsme za nimi na chatu a v restauraci jsme se nakonec sešli všichni: tři dcery, tři zeti, dvě vnučky a šest vnuků. Jsem Pánu neuvěřitelně vděčná za naši rodinu. Protože moje rodina je nejbáječnější na celém světě!

 

Babička s dědečkem se v úterý vrací do Brna.

To znamená jediné: ať už si je jaké chce počasí, léto skončilo.