Modelová situace: Při stěhování se krabice povalují všude možně a kopnout do takové napěchované banánovky není žádné blaho. Malíček úpí a vy řeknete...

Jsou dva druhy lidí. Jedni řeknou "Blbá krabice!" a druzí "Já blbec!" (ty, kteří jen neadresně nadávají a ty, kteří řeknou "Asi jsem si to zasloužil" nepočítám)

 

A teď se nabízí otázka: Může být krabice blbá? Odpověď je nasnadě: ne. Krabice nemůže být blbá, blbej může být jenom člověk, protože krabice se mu sama od sebe nepřiplete pod nohy, to on nekouká na cestu a kopl do ní. 

 

Jde o tohle - kdysi jsme na tohle téma diskutovali na jedné pouti. Bylo krásné babí léto a sestřenka se vyjádřila ve smyslu, že v případě konfliktu s nějakou věcí (krabicí, žehličkou, skříní, klíči) označí za viníka kolapsu onu věc, ne sebe. I když je logické, že věc za to nemůže. 

Vzpomněla jsem si na to tuhle, když jsem si rovnala věci ve skříni a nakopla si o jednu krabici malíček tak důkladně, že mi lehce zmodral. A já povídám: "Ty jsi tak pitomá, koukej pod nohy!" Což mě překvapilo. Zničeho nic jsem si uvědomila, že patřím spíš k tomu druhu lidí, který vinu svaluje na sebe. A pak jsem zjistila, že totéž dělám i v lidských vztazích. Že se i při sebehorší chybě toho druhého snažím shodit aspoň část viny na sebe a to i tehdy, když je to opravdu chyba jen toho druhého (v maličkostech se to stává vcelku často, někdy si zkuste všimnout), že si pořád říkám (a jiným taky): "Nebyla to jen jeho/její chyba, to spíš já..."

A to je kámen úrazu. Protože dřív nebo později se může stát, že si toho všimne ještě někdo jiný a začne to třeba zneužívat. 

 

Asi je potřeba se trošku oprostit od modelu "Jsem blbec" a občas si křiknout i na tu krabici... Respektive na pravého viníka.