Když mi bylo 11, svět byl krásný. Prožívala jsem první ze svých nešťastných lásek, potkala svou nejlepší kamarádku a rozběhla se cestou gymnazisty. Před sebou jsem měla spoustu nenapsaných slov, neudělaných chyb a neprožitého štěstí.

Byl to svým způsobem zlom. Snad jsem se tehdy měla dát jinou cestou, možná by ta cesta vedla na lepší místa, možná ne...

 

Ale když je mi dvakrát tolik a sedím si tady na Kostelíčku, západ hoří nejnádhernějšími barvami a z dálky na mě voní vínem Pálava - nelituju té cesty, po které jdu. I když mnoho je chyb, které jsem udělala, i když je dost toho, co se (ne)stalo, stejně bych neměnila.

Kdekdo mš soudí a odsuzuje. ale z toho si nic nedělám, protože je Jediný, co to může činit. Vím, co jsem provedla špatně a často lituju, že život nemá tlačítko Reset. Ale že lítost nepomůže k napravení chyb dávno promlčených, to už také vím.

 

Je mi dvaadvacet, staré chyby jsem přijala a naučila se s nimi žít, novým chybám se snažím vyhnout a den ode dne jsem radši, že jsem byla v Božím plánu.

Občas (pořád) si připadám stará na tisíce let a přitom jsem pořád ještě na začátku.

 

V jedenácti jsem byla malá a blbá, teď už jsem jenom blbá.

Ale i tak...

 

Zpívat chvály, volat díky, šeptat prosby, pohlédnout k jihu a pak se rozběhnout k severu, kde mě přijme má země a přesvědčí mě o tom, že jsem ještě pořád dítě.

 

Díky.

Za vše.