Den se v lese probouzí jen zvolna, pomalu otvírá oči a pouští světlo mezi stromy. Ještě chvíli se topí v mlze, ale nakonec jí prorazí a její poslední cáry uvíznou v pavučinách a slunce z nich vykouzlí tisíc malých duh.

Dopoledne v lese drobně sprchne. Za deště je les jako obrovský klavír. Každý list je klávesou a prsty deště na něj hrají tiché melodie o dalekých krajích, odkud přiletěl na křídlech větru.

V poledne už je zase krásně. Sluníčko paří do lesa plnou silou a i poslední kapku z něj vypije, aby ji po větru zase poslalo jinam. 

Odpoledne už je les pěkně rozpálený a celý voní smůlou. Je to tak opojné, že to člověka nutí lehnout si do vílí trávy a koukat na modré nebe se šlehačkou skrz lehce rozkývané koruny stromů. Rezavé kmeny borovic září jako semafory, které nás nabádají k zastavení. 

Když začne šírat, pod kapradím se probouzí noc, pomalu, tiše. Den jí daruje rudý západ slunce a když i ten hasne, nastává kouzelná chvíle - ještě není ani noc, ale už není den, je to okamžik bez času, zlomek sekundy mezi posledním obloučkem slunce a první hvězdou. Pod stromy je pološero a najednou jakoby přes paseku přetančily víly, u pařezu se protáhnul hejkal a sám strážce lesa se pousmál kdesi v bžezovém hájku.

Pak vykouknou hvězdy a začnou pomrkávat, čas se opět rozběhne a v lese vládne noc. Je černá a sametový a tajemná a dělá něco výjimečného z obyčejného stromu, pod její rukou se stín smrku mění v čaroděje, kámen ve skřítka, pod její rukou se mění i lidé - jeden v básníka, druhý ve strašpytla. Hvězdy volají, les chladí a když vykoukne měsíc, je čas jít spát...

 

„Mám strašně rád západy slunce. Pojďme se na jeden podívat...“
„Ale musíme počkat...“
„Počkat? Na co?“
„Až bude slunce zapadat.“
Nejprve se zatvářil překvapeně a potom se sám sobě zasmál.
A řekl mi:
„Já pořád myslím, že jsem doma!“
Skutečně. Když je v Americe poledne, víme, že nad Francií slunce zapadá. Stačilo by, abychom se mohli octnout za minutu ve Francii, a viděli bychom západ slunce. Bohužel Francie je přílišdaleko. Ale na tvé malinké planetě ti stačilo posunout židli o několik kroků. A díval ses na soumrak, kdykoliv se ti zachtělo...
„Jednou jsem viděl slunce zapadat třiačtyřicetkrát!"
A po chvilce jsi dodal:
„Víš… když je člověku moc smutno, má rád západy slunce..."

                                                      (A.de Saint-Exupéry, Malý Princ)

 

Mám srdce Malého Prince. Nejradši ze všech chvil mám ten tajemný okamžik, kdy se den mění v noc a čas se zastaví. Kdy nebe zrudne jako krev a lesní víly se odváží vystrčit hlavu z kapradí.

Mám srdce Malého Prince. V tu jedinou chvíli, kdy člověk na nic nemyslí, kdy nemá žádnou minulost a žádné chyby. V tu jedinou chvíli, kdy je zase dítě bez potřeby něco dokázat, kdy je zase dítě a přeje si jediné - nejít ještě spát...