Cesta tak hrozně známá

A vede bůhví kam

Snad k nadějnějším zítřkům

Snad k modrým dálavám

 

Cesta tak hrozně známá

A cíl je neznámý

Za sedmero kopci

Sedmero řekami

 

Cesta tak hrozně známá

A přitom neznámá

A když tak na ní stojím

Nevládnu nohama

 

Cesta tak hrozně známá

A vede bůhví kam

A já už nebojím se

Když po ní utíkám

 

 

Jsou místa, na která se prostě musíte vracet. Místa, kde jste nechali kus srdce. Nejen kvůli lidem. Nejen kvůli vzpomínkám. Kvůli hvězdám, linii kopců, kvůli trávě. Kvůli stromům, které vás znají.

Na jedno takové místo jezdím už devět let. Na jediný týden, na blbých sedm dní. A přesto... Když jsem tam byla poprvé, byla jsem malá holka. A stromy a kopce mě viděly růst, tak jako se hustníky změnily v les. Teď jsem tam stála a bylo mi skoro dvaadvacet a celé to místo bylo pořád stejné. A já jsem věděla, že tohle je jediné místo, kde i já jsem pořád stejná. Kde jsem pořád ta malá holka, která si tu zažila lásky a průšvihy a taky milion nádherných okamžiků. Že jsem tady pořád ta malá holka, která pláče nad nádherou hvězdné oblohy a v lese tancuje mezi stromy a nestydí se, když ji někdo vidí. 

Jsou místa, na která se prostě musíte vracet. I když tam už dávno spíš jezdíte ztrácet nervy než nacházet klid. I když se všechno spikne proti vám a zbyde jediné - ty hvězdy, ty kopce, tráva, stromy... 

 

Jsou místa, na která se prostě musíte vracet. Místa, kde jste nechali kus srdce.

Místa, o kterých píšete básně a u toho pláčete. Ne smutkem a ani ne radostí. Prostě... proto.