23. srpna nemám ráda. Stalo se něco, na co fakt nerada vzpomínám a když se ten den blížil, mračila jsem se čím dál víc a rozhodla se, že až ta hodina udeří, prostě na to nebudu myslet. Jenže, napadlo mi pak, to půjde dost těžko. Vracely jsme se s kamarádkou ze Vsetína a já si říkala, že se ve vlaku určitě chytneme a bude tichá domácnost (jak se tak znám). A já na to prostě budu muset myslet, protože čtení podobné myšlenky nezahání.

Jenže Katuši se bojí a Pán zachraňuje.

 

Na nádraží ve Vsetíně jsme hrály karty a to na přemýšlení nebyl čas, protože jsem se soustředila na hru a taky pokaždé vyhrála!

V eurocity do Hranic jsme potkaly partu mlaďochů tak do osmnácti, kteří se odkudsi vraceli a přisedli za náma, takže se povídalo, smálo a já neměla čas depkařit.

Při chystání k výstupu jsme padly na průvodčího, který byl neuvěřitelně ukecaný. Hned se ptal, odkud jedeme, považoval nás za středoškolačky a vyprávěl, že před osmi lety maturoval na obchodce a pak skončil u drah a že teď jezdí hrozně moc lidí a přes ten jeho vodopád slov nějak nešlo vnímat, že bych měla smutnit.

V Hranicích na peróně jsme potkaly partu tatranských lezců víceméně z Brna. Začalo to rozhovorem o bederácích a pokračovalo, když si za námi přisedli do kupé. Vytáhli láhev vína (byla tam moc milá paní průvodčí, řekla, že nemáme pít, protože jsme v dětském voze a když pak chodila kolem a bylo jí jasné, že láhev je zprovozena ze světa, pořád se na nás mile culila), povídali jsme o tom, kdo odkud jede a kam, četli jsme Bravíčko (naprosto nechutný plátek, to už i Blesk má lepší úroveň) a vůbec jsme se výborně bavili celé ty dvě hodiny do Brna a já tak neměla ani minutku na to, abych se zaobírala svou temnou minulostí.

Po cestě domů, kdy by tak člověk očekával největší nostalgii, jsem narazila na kolegu z tábora, který mi letos hodně zachraňoval nervy a povedlo se mu to nevědomky i teď.

Co jsem šla z autobusu k nám na Podhorní, proti mě šli kamarádi mých rodičů a hned se mnou hodili řeč, takže posledních pár metrů jsme strávila uvažováním, proč si mysleli, že jsem byla v Dačicích a kde vůbec Dačice jsou, ne tím, jestli jsem nebo nejsem tak blbá jak si o sobě myslím.

Doma pochopitelně rodiče a v hrozném spěchu vyprávění jak jsem se měla - na nějaké hrabání v minulosti nebyl čas.

Během cesty na ivanovické hody jsem si uvědomila, že nemám roztok na čočky, tak jsem trochu zavlažovala, ale nějak to nebylo ono. Ta spousta setkání, která jsem toho dne zažila, totiž všechnu hořkou sentimentalitu změnila na lehkou nostalgii bez staženého hrdla.

Na hodech jsem sice trochu křenila (nepřišel nám jeden kamarád a ten druhý kluk, co s námi byl, odmítl tancovat), na druhou stranu jsme si fakt dobře popovídali a to i přes déšť a opilou ženskou, která se válela kamarádovi po zádech. Až mi bude přes třicet, budu absolutní abstinent. Každopádně jsem nějak neměla chuť oplakávat co bylo nebo nebylo, i tak pršelo dost a navíc só hode! A na hodech se nebrečí, Katuši, to víš už z loňska.

 

Po cestě domů rozjezdem (z Ivanovic do Líšně hodinu) jsem si uvědomila dvě věci - díky Pánu, který mi nedal odpočinout, jsem si ten blbý den vlastně dost dobře užila. Šla jsem ze setkání do setkání a na nějaké slzení vlastně nebyl ani čas, ani nálada.

A ta druhá věc...

Je potřeba odlepit oči od svého ztrápeného odrazu ve skle nočního autobusu a zadívat se za něj, přes něj, skrze něj ven, kde se míhá pravý život.