Sedám ke stolu. Beru papír. Vytahuju ze stojánku tužku. O deset minut později se narovnám. Na stole přede mnou leží hustě popsaná A4. Oddychuju jako běžec po půlmaratonu. Napsala jsem to takřka jedním dechem. 

 

Píšu hodně a píšu ráda. Píšu občas nesmysly a občas smysly. Na střední jsem ročně popsala menší les. Pod postelí mám banánovku nacpanou svými novelami (vznešeně tomu říkám knihy). Napočítala jsem jich 37 za asi sedm let a k tomu nespočet rozepsaných. K tomu připočítám už osmým rokem sestavenou sbírku básniček. Jsem hrozbou pro životní prostředí. Místo spouště za mnou zůstává moře popsaných papírů. Desítky, stovky, tisíce, miliony slov sestavé ve věty, příběhy, které jsem si vysnila a rozlila na papír.

 

Proč píšu? Proč tak miluju ten pocit, když se pero dotkne linky a jede po ní, vykružuje slova, píše a píše a píše... Proč se tak třesu, když se mi podaří smysluplně zachytit nějakou velkou myšlenku...

Psaní je pro mě jako dýchání. Zavřete mě do cely bez tužky a papíru a budu psát po stěnách klidně vlastní krví, budu slova rýt do omítky nehty. Musím psát - pokud myšlenku nezachytím a uteče mi, jsem schopná ji oplakávat celé dny, jsem schopná se celé týdny vracet a hledat ji. Proto mám s sebou stále něco na psaní. Pokud mi hlavou zarezonuje nějaký text, ať próza či "poezie", okamžitě musí na papír. V hlavě ji neudržím. Musím psát - někdy je ve mně příliš mnoho žalu a já to musím přefiltrovat přes vrbí kořeny a aspoň trochu si ulevit...

 

Zbožňovala jsem češtinářské olympiády. Mluvnici jsem jakžtakž vytrpěla a potom začala bitva: zadané téma a okamžitá úvaha - co budou psát ostatní? Co se nabízí samo? S čím by se dalo prorazit? Většinou jsem měla odhad dobrý. Milovala jsem ten adrenalin, než mi na lavici přistál papír s tématem. Vzrušovala mě ta výzva - napiš jen tak málo slov na téma mnohdy pitomoučké...

Píšu rozvlekle a dělá mi problém udržet se věcného stylu. Mimoděk stále píšu příběh. I když si píšu deník, je to jako bych psala jen další novelu. Jakékoliv vědecké texty jsou pro mě utrpením. Pořád vymýšlím, jak to napsat, aby se to dalo číst a nebylo to jen strohým pojednáním o čemsi nezáživném...

 

Proč píšu? Pro úlevu duše, pro uspořádání myšlenek. Často se otvírám, a často možná příliš. Lidé zcela neznámí čtou o věcech téměř tajných... ale mě to nevadí. Vždycky si říkám - je to problém, na který nemám řešení. Napíšu o tom a třeba se najde někdo, kdo je na tom stejně a toho to po/utěší, nebo někdo, kdo ví, jak s tím naložit, a ten mi poradí. 

Někdy píšu jen pro ten pocit. V hlavě mi koluje jediné slovo pořád dokola a já ho vezmu, zasadím do země, zaleju, pohnojím, a vypěstuju z něj článěk o sedmi stech slovech. 

 

Proč píšu? Pro ten pocit. Pro ten závratně opojný pocit, když se ze změti myšlenek stane text, který dává smysl. 

 

Psaní je pro mě jako dýchání. Trošku možná přeháním, ale já už jsem taková. Psaní je můj lék na bolesti, náplast na zranění...

... psaní je můj život.