Není to poprvé a snad ještě ani naposledy.

Vlastně se mě to vůbec netýká - den jako den, o zkouškovém je malým peklem každý. Bezmoc, rezignace, zoufalství, vztek. Vztek na lidi, kteří místo toho, aby s námi šli po cestě vzdělání, jedou před námi na smrdícím traktoru a tu cestu rozorávají. Asi v rámci rekultivace, nebo nevím. Radost, štěstí, úleva. Úleva z toho, že ne všichni jsou vypočítaví potížníci, kteří se nás snaží dostat z lavic do MacDonalld's.

 

Není to poprvé a snad ještě ani naposledy.

Nepočítám, kolikrát to ještě prožiju. Jedna ruka by mi na to stačila. A já nechci vidět tu blížící se definitivnost. Ne teď. Ne dnes. Toto je jediná věc, jejíž odklad si v duchu neoznačím za prokrastinaci. Asi to není nejdospělejší přístup, ale teď - dva měsíce - prostě nebudu dospělá. Chci být zase malá holka u babičky na chatě, která staví hrad na potoce. A budu. Teď můžu. Jedinkrát v roce mi to snad nebude nikdo vyčítat.

 

Není to poprvé a snad ani naposledy.

Vlastně se mě to netýká. Musím ještě jít nakopat zadek pár stromům a až i zkoušku z dendrologie budu mít za sebou, nemůže nikdo říct ani slovo proti mému nečinnému válení na zahradě a pojídání višní. Ale to bude trvat jenom chvíli. Konečně budu mít čas na všechno to nové kolem - poprvé za ty téměř tři měsíce, co jsme v Líšni, budu mít čas zjistit, do jakého tajemného světa vede branka z naší zahrady...

 

Není to poprvé a snad ani naposledy.

Den jako každý jiný.

No, ačkoliv... i mně dneska, takřka symbolicky první červencový den, začínají prázdniny. 

A jsem ráda. Konečně. KONEČNĚ!

 

Nezáleží na tom, jestli je mi dvanáct nebo dvacet. Stejně se na začátek prázdnin těším jako malá. I když už jsem vlastně velká...