Pomohl mi nasadit kytaru na záda.

"Vážně se mnou nepůjdeš?" dělám smutná očička. "Ještě ne," odpovídá se smíchem. "Ještě mám čas. Ještě je brzo."

A tak jdu sama. Ale stejně se mnou je celou dobu. Se mnou se dívá na světlušky a se mnou prohrábne struny kytary. Se mnou se diví, že teď, na konci června, jsou pole zlatá jako v půli srpna. To bude léto na strništi...

Se mnou si spálí pusu o ten začernalý špekáček, co jsem si zapomněla nad ohněm.

Se mnou se vrací domů s přiblbým úsměvem na rtech - je teplo a konec června a já se snažím nevypadat moc letně, protože jedu autobusem 78 a ve Slatině přistoupila spousta lidí, co se teprve vrací z práce a mně je to trošku blbý. Ale stejně se nemůžu ubránit úsměvu - oheň je ze mě cítit až k řidiči, vezu s sebou kytaru a ten úsměv se napovrch dere tak nějak sám...

Je se mnou i když se vrátím domů. U domovních dveří si cvrnkne prstem do klobouku na pozdrav a odchází. Má pravdu. Ještě chvilku má čas. Ale i tak - v úterý se mnou bude na zkoušce, v opršelém klobouku, v odraném plášti, s bandalírem a botama, ze kterých lezou palce...

 

Promiňte, že si prázdniny personifikuju. Ale nedá se nic dělat. Čím míň prázdnin mi zbývá, tím víc se je snažím užít. 

Protože mi jich opravdu už moc nezbývá...