Panuje tu zvláštní ticho.

Měkce došlapuju, jemňoučký písek mi víří pod nohou. Zůstávají za mnou stopy, chvíli, ale přece. Nad hlavou modro, zakláním se a očima brousím po skalách kolem mě. Jsou daleko, nedostupné... a možná proto tak krásné. Ohlazené stupně kloužou, musím vážit každý krok. V písku se jde špatně, jako by se mě snažil přilepit k zemi. Ještě krok, ještě jeden, nadechnout...

 

Mezi skalními jehlami zakrouží poštolka, smekne se mi noha a chvíli hledám balanc mezi vlhkými stěnami rozsedliny. 

 

Být tu o něco dřív (takových pár milionů let), nejspíš bych opravdu kráčela po mořském dně. Teď je to o něco méně dobrodružné - kráčím tu suchou nohou, bez praryb kolem hlavy. Ačkoliv - méně dobrodružné?

Každý, kdo navštívil některé z našich pískovcových měst ví, že už jen tvar skal je dobrodružný sám o sobě. Sice tu nepotkám pražraloka, ale může mi na hlavu spadnou nějaký horolezec. Nebo se mi smekne noha a já si rozbiju nos.

 

Pískovcové věže stoupají až k nebi ve svých barokních tvarech, borovice se urputně drží i v nejmenších škvírách a já usedám na ztrouchnivělou lavičku a zatajuji dech - nejsem tu poprvé, přesto stále žasnu nad tím, jak úžasný svět se skrývá v hlubokých údolích a na vysokých skalách...