Obzor mi najednou připadá nějak podezřele známý. Linie Černé hory se špičkou vysílače, Sněžka přelévající se na jedné straně do Luční, na druhé do Svorové hory, zaříznuté úpské údolí... Autobus se blíží k Peci a já se celá třesu - vždyť jsem tu nebyla pět let, v horách, které jsou mému srdci tak blízké, v horách, které mě kdysi dávno nasměrovaly tam, kde jsem teď.

Právě tady, v příkrých svazích Obřího dolu, na nekonečném stoupání na Liščí horu a při sešupu z Aichelbergu jsem si prošla "turisticko-krajinářskou metamorfózou" - začínala jsem jako pod kopcem ječící dítě, odmítající na onen kopec vylézt, přešla jsem v otráveného puberťáka, který odmítal vylézt byť jen z chaty a konečně jsem se stala tím, čím jsem dnes - druhým rokem krajinář s cílkovskými brýlemi na očích a především stoupající do kopců nadšeně, dobrovolně a rád.

 

Kopce mě lákají. Ani ne pro pocit zadostiučinění, že jsem ten výšlap vůbec zvládla. Mnohem víc proto, že z kopce bývá většinou výhled.

A to je ono. Potřebuju mít nad krajinou nadhled, vidět ji shora a moct tak postřehnout všechny detaily, souvislosti, abych mohla krajinu uchopit a pochopit. Když přede mnou leží svět jako na dlani, celý prostor se mi srovná a já hned vidím co a jak - návaznost lidských sídel, geometrii polí, lesů a cest, uvažuju, jakými změnami kraj asi prošel za posledních x-let a co by se dalo podniknout, aby některé pěsti na oko zmizely.

Přestože však na zemi shlížím skrz oborové brýle, stále nalézám verše skryté v údolích, v remízcích, v linii obzoru, ve špičkách kostelů, stále mám v srdci radost z toho, že krásu krajiny vidím spíše očima básníka než technika. 

Stojím na Sněžce a dodýchávám výstup. Pode mnou se rozprostírají Krkonoše, nejen ony, celá má země od obzoru k obzoru - kraj, který je mým domovem, mou inspirací, mou součástí. 

V danou chvíli však mé oči nesměřují k zamženým dálkám. Stačí mi suťoviska, rašeliniště a pozvolna se žehlící hory přede mnou.

V danou chvíli mi stačí jenom stát a usmívat se a obdivovat tu majestátnost a krásu.

 

A říkat si, jak je to tady boží.

Doslova.