Občas potkáte lidi, kteří vám vykouzlí úsměv na tváři. 

Já potkala takovou babičku. Hodně mi připomněla tu moji. Tváře jako svrasklé jablíčko, bezzubá, na hlavě šátek, tipuju tak kolem osmdesátky, sice shrbená, ale pořád čilá, štrádovala si to po zastávce sem tam jako mladice a do tramvaje vyhopsala rychleji než já. Pomoc s taškou odmítla. Sedadlo na ni bylo trošku moc vysoké, nohy se jí kývaly, myslela jsem že to dělají koleje, ale ve skutečnosti si jimi pokyvovala sama.

Až mi bude sedmdesát, chci být jako moje babička - drdol, vyběhnu každý kopeček. Až mi bude osmdesát, chci být jako ta stará paní z tramvaje - mít pořád dost elánu na to se v jedoucí tramvaji zvednout a jít se podívat, jestli ten kupon na zemi náhodou ještě neplatí. Až mi potáhne na devadesát, chci být jako prababička Boženka - zasázet brambory a péct rebarborové buchty celé rodině (s vašíváním to nevidím, páč jsem gramla). Až mi potáhne na sto, chci být jako prababička Lucette - učit francouzsky, nechat se srazit autem a vyváznout jenom s naraženými žebry a modřinou.

 

Zestárnout není ostuda, jak si někteří myslí. Zestárnout je umění.