Když jsem se dneska nahlas rozesmála v autobuse, jako první mě napadlo, že jsem sehnala dobrej matroš. 

Protože takový výtlem zničehonic se obvykle objevuje u opilců nebo zhulenců. Ovšem já v tu chvíli měla hlavu čistou. I když...

Byla jsem úplně opilá radostí. Ani nevím, proč jsem se najednou tak hrozně začala radovat. Nějak to na mě padlo, prostě jsem... prostě jsem měla pocit, že je všechno fajn a spousta maličkostí okolo mě mi dobrou náladu umocňovala. Třeba jsem zjistila, že se chlapi v práci měří na futru. A že nejmenší z nich je jen o centimetr vyšší než já.

Byla jsem totálně sjetá vzpomínkami. Najednou mi na mysl přicházely nejvtipnější zážitky z mého života a já se jim musela řehnit. Věci, na které jsem nepomyslela třeba několik let, mi teď poskakovaly před očima a metaly kozelce. Škoda jen, že jsem jich většinu zase zapomněla. Jediné mě utěšovalo - že se zase objeví. Jednou. Až budu potřebovat pořádnej matroš.

Byla jsem totálně zkouřená báječností světa. Tím, jak je všechno geniálně vymyšlené. Že i ten nejmenší plevel ve škarpě má svůj účel a do nejmenších detailů promyšlený plán, jak žít, jak fungovat. Že dokonce i ten kamínek na chodníku má za sebou dlouhou cestu a před sebou zrovna tak. To je prostě parádní a člověk se tím může opájet donekonečna, tím údivem nad dokonalostí stvoření. Nebo nad tím, kolikrát to člověk pěkně po...kazí.

 

Jela jsem domů, smála se jak pitomá a bylo mi blaze. Vyhrála jsem další bitvu a můj mozek ji teď slavil tou plejádou zářivých pocitů.

I nejmenší vítězství (třeba i sám nad sebou) je potřeba oslavit.