Šli jsme po silnici, byla noc a trochu zima a M. s prominutím kecal a kecal. Nebyl schopen mlčet jen minutu a navíc mluvil o takových věcech, že jsem se radši uzavřela do zvukotěsné bubliny a přestala ho vnímat. Ráda bych věděla, co si o tom myslí ostatní, jenže jsem jim neviděla do očí a nemohla jsem v nich přečíst odpověď na mé otázky. „A i kdybych viděla,“ napadlo mně „co z toho? Stejně už neumíme, my lidé, číst v očích jiných.“ Koukala jsem nahoru na hvězdy, bylo jich, jako by někdo rozsypal pytel radioaktivní kukuřice, svítily tam kdesi nahoře a říkaly něco značně nesrozumitelného.

Kdo ví, třeba schopnost číst v lidských očích souvisí se schopností rozumět hvězdám, napadlo mi. Hvězdy nám zastírají světla velkoměst a oči lidí se skryly za lesk mincí, za šustot bankovek, schovaly se do záře monitorů a mobilů, pod jména značek. Hvězdy se nám vzdalují, snad proto, že o nich víme čím dál víc. Jak jsou daleko, z čeho jsou, jak se jmenují, jaké planety je obíhají. K čemu to ale je, když nám uniká opravdová krása temné noci, kdy vesmír padá ohromnou tíhou na člověka na venkovské silničce a ty zářící body nahoře nad hlavou mrkají jako pobavené oči. K čemu to je, když v hvězdném mihotání nevidíme nenapsanou báseň, nevyslovený příběh, když už snad ani ke hvězdám nevzhlížíme...

Takhle jsem uvažovala, když mi do mé bezzvuké bubliny proniklo ticho zvenčí. M. mlčel a ostatní také. Mlčeli a šli, šli a na asfaltu nebylo jejich kroky takřka slyšet, jako bychom pluli pár čísel nad zemí, jako bychom byly jenom šedé stíny kdesi mezi poli. 

Potom M. řekl něco, co bych od něj rozhodně nečekala, od takového cynika, tvrďáka.

„Pane Bože, dík za tuhle krásu!“ povídá tak prostě a rozhodí rukama, do toho gesta zahrne všechno kolem, hvězdy, silnici, kopce, lesy, naši partu, společně prožité chvíle, zkrátka všechno.

A já, když jsem tu noc usínala, jsem věděla, že sice lidským očím ani hvězdám porozumět nemůžu, ač se o to budu snažit ve svých zmatených verších, ale jedno že je jisté: těch pár slov, pronesených jaksi mimoděk, bylo nejkrásnější modlitbou, kterou jsem v posledních letech slyšela.

Takže – Díky za krásu hvězdnaté noci!