Mnoho cest už šlapaly mé nohy. Kdoví, co mě pudí stoupat na kopce a pak hledět do dáli... Každopádně tak činím a to v ledasjakém koutě této země.

Přijela jsem do Jeseníků a už v podhůří jsem cítila, že si tento kraj zamiluju. Okolí Červenohorského sedla mě láká svou strmostí, hloubkou údolí a výškou kopců, okolí sedla Přemyslovského jsem překřtila na Kraj - oblé kopečky, pohádková údolí, kostelíčky stulené v náručí kopců. Do Jeseníků se vracím ráda - i přes to, že Kouty jsou poněkud poničené obří sjezdovkou a že je cesta na Sedlo rok od roku nebezpečnější.

Přijela jsem do Krkonoš a zůstala jsem stát v úžasu. Tohle byla hluboká údolí a vysoké kopce. Do srdce se mi krom zprofanované Sněžky vryla Černohorská rašelina s přízračnou mlhou a rozježeným suchopýrem, růžová vrbka a oblá linie Luční Hory. Udýchaná cesta Obřím dolem byla jako kalvárie a známé cesty ve mně po těch letech, co jsme tam jezdili, vyvolávaly krásnou nostalgii. 

Přijela jsem do Jizerských hor a byla trošku zklamaná. Asfaltové dálnice se táhly tam, kde jsem čekala tajemně se vinoucí lesní chodníčky. Ale potom jsem spatřila Safírový potok a smočila v něm nohy - a i přes počáteční rozčarování mi Jizerky se všemi svými výhledy a jezírky učarovaly. A potom - Jablonec a korálky, tuny korálků, blyštivých, krásných - to si člověk připadal jako Indián. 

Přijela jsem do Českého Švýcarska a nezbývalo mi slov. Pískovec, borovice a výhledy z vrcholků skal mi zastínily davy turistů a já na ně pozapomněla. Šplhala jsem po skalách jako kamzík a na vyhřáté skále přímo pod oknem chaloupky, kde jsme bydleli, psala básně o tom, jak je tu máchovsky. Kraj vyskočený z básní.

Přijela jsem na Šumavu a chvilku moc nevěděla, co si myslet. Byla zima, pršelo, kroupilo, sněžilo, foukalo, na Modravě samý asfalt a kůrovec, k tomu podivná ekologie NP, Boubínský prales byl podstatně míň pralesovitý, než jsem myslela - ale stejně, nakonec, nahoře na slatích a taky na boubínské rozhledně, jsem pochopila, co na té Šumavě všichni mají. Je to takový pohádkově vypadající kraj. 

Přijela jsem do Beskyd a hned se do nich zbláznila. Měly v sobě něco ze všech ostatních hor a právě proto byly docela jiné - tajemné, známé i neznámé, cestičky vil, chaloupky, v jakých očekáváte pohádkovou babičku s povidlotvarohovýma buchtama... V Beskydech se mi otvíraly výhledy do sluncem prozářených dálek, na obzor zvláštního tvaru. tam se básně psaly samy.

 

Mnoho cest už šlapaly mé nohy. Kdoví, co mě pudí stoupat na kopce a pak hledět do dáli... Každopádně tak činím a to v ledasjakém koutě této země. Ale přestože jsem mnoho cest prošla a mnoho obzorů viděla, když je mi smutno, myslím na jediný kraj, na jedinou zem.

Mám k ní blízko. Jen pohlédnout k severu a tam už začíná ten můj obzor. Stačí jen přivřít oči a srdce přeletí Kuřim, Tišnov, zakrouží nad Svratkou a snad se na ní i chvíli uvelebí. Známá linie obzoru a tisíce vzpomínek, západ slunce a vůně lebedy...

Každý má svoji zem, do níž se stále vrací, svůj kraj, pro nějž mu srdce vykrvácí. 

Každý má svoji zem, pro kterou píše básně.

A nebo snad má zem má mě?

Kdo ví...

Když kráčím Vysočinou, když brouzdám se vysokou travou a sedám na mezích - tehdy zapomínám na všechna jiná místa a jediné, co naplňuje moje srdce, je tady a teď...

 

Věky vyšlapaly cestu naskrz lesy,

trochu váhavě se káně ozývá,

čas se rozdrobil a poztrácel se kdesi,

v oči přivřené se slunce zarývá.

 

V tichu bezvětří a v hluku lesní bouře,

kdy blesk za bleskem se řítí lesu vstříc,

v záři plamenů a v obejetí kouře

z času najednou už nevyzbylo nic.

 

Věky vyšlapaly cestu naskrz srdce,

stopou zelenou ti kreslí na čele,

potok – tvoje nohy běží si vstříc prudce,

až se setkají pod strání nesměle.

 

V tichu bezčasí a kolem táboráků

tisíc vzpomínek ti k srdci uhání,

skrytá v měsíci a pod peřinou mraků

srdce pochovám tam v trávě pod strání.

 

(2011)