Co může být báječnějšího, než se moct jenom tak loudat. Teď nemyslím takovéto "Co bych spěchal, stejně na mě doma čeká jenom mých sedm koček a prázdná lednička". Teď myslím spíš "Je krásně, mám dost času, půjdu pěšky a zvolna". 

Nejradši se takhle loudám na jaře. V zimě leží sníh a zalejzá zima a všude je šedo a depresivno, v létě peče sluníčko a z ulic dělá gril a na podzim na mě padá podzimní nálada - nejdřív zlatě vířivá jako listí a pak šedě uplakaná jako mlha. Nejlepší je to zkrátka takhle z jara - teplo je tak akorát, na stromech mrňavé zelené lístečky a obloha pomalu chytá letní modř.

Loudám se parkem, loudám se z práce (to chodím po těch kolejích - je to ne moc používaná vlečka a pořád lepší, než kličkovat mezi bruslaři na cyklostezce), loudám se ze školy. V Černých Polích se loudá báječně - krásné vily, občas se otevře průhled na město, turisti před Tugendhatem, kavárny, dole pod kopcem Lužánecký park plný běžců, maminek s kočárky, piknikujících mládežníků nebo lidí, kteří jen tak sedí na lavičce a usmívají se...

Loudám se po městě a zakláním hlavu. Fascinují mě, ale naprosto, fasády. Až budu mít čas, seberu foťák a půjdu fotit. Všechny ty ornamenty, tváře, postavy. Neuvěřitelné, co všechno se skrývá ve výškách. 

 

Když na mě netlačí čas, ráda jen tak chodím. Klidně i sama, jenom s dobrou muzikou. Člověk si odpočine, nadýchá se čerstvého vzduchu, protáhne nohy a ještě ho ledasco napadne.

Třeba že Brno je prostě... Brno. A že ho nemůžu nemít ráda. A že v málokterém městě, ve kterém jsem se kdy poflakovala, jsem si to tak užila jako právě v mém nejmilovanějším.