Stěhování z místa, kde jste prožili celý svůj život, většinu svých lásek a mnoho svých pádů je zážitek velmi existenciální. Když vidíte své dosavadní bytí srovnané v banánových krabicích, když odpočítáváte dny už ne v kalendáři, ale na prstech jedné ruky, když vidíte Osud, jak se blíží s tlustou fixou, aby za vámi udělal čáru, zmocní se vás chtě nechtě pocit definitivna.

Jistě, před vámi je nový začátek, ale nejdřív musíte skončit.

Čekají vás noví lidé, ale hrozí (a v mnoha případech se to i stane), že na vás ti staří zapomenou.

Přijdou nové zážitky, vytvoří se nové vzpomínky, ale ty staré zůstanou příliš daleko.

 

Přátelé, kteří stěhování zažili, mi vyprávěli, že najednou cítili potřebu tu změnu umocnit. Začít úplně odznova, jako někdo jiný. To se mi vyhnulo. Žádná radikální změna účesu, tetování nechávám až na léto (a je to v plánu déle než stěhování), basa je na mě moc velká, s jógou taky nezačnu a na balet jsem rovněž moc stará. Asi mi nějak přijde, že přesunutí na jiné působiště je dostatečnou změnou samo o sobě. I když, změna působiště... spíš jeho rozšíření.

Je to ovšem slušně schizofrenní situace. Takové juchů, stěhování! a zárověň ach ne, stěhování... Ale asi na tom není nic divného. 

Vlastně celé je to celkem banální záležitost. I když...

Jinak. Pro lidstvo to není žádný krok, ale pro Katuši osudový.

 

Takže vzhůru nahoru, opouštím jih a stoupám do kopců líšeňských.

 

Ale ten nekonečný pocit konečné je...neuvěřitelný.

 

(P.S. Tyhle řádky jste si měli přečíst v pátek odpoledne, bohužel Katuši míní, UPC mění. Škoda. Načasování poněkud selhalo, ale zase jsem poučena - nespoléhat se na frajerské techniky UPC)