Vstávání na sedmou je mor. Protože odmítám oželet ranní kafe, mé tělo zvyklé vstávat, kdy je vyspané, se musí zdvihnout ze Záhořova lože už v nekřesťanských 5.30 (jako obvykle nechci slyšet, že tak vstává kdekdo denně a někteří i dřív. Vím to).

Když už ale musím na sedmou, nejradši na ni chodím na jaře. Stihnu akorát tak svítání - ten okamžik, kraťounký okamžik, kdy se zastaví čas a nebe se spojí se zemí.

 

Obloha chytne zlatou barvu forzitií, zelenou barvu čerstvě vylíhnutých lístečků, fialovou barvu modřenců a růžovou barvu sakur. 

Rozkvetlé třešně neví, kterou z těch barev odrážet dřív, vypadají jako nevěsty (strašné klišé, ovšem přirovnání kvetoucích ovocných stromů k dobře vyvinuté bílé plísni mi přijde nepříliš poetické).

Na tu malou chvíli jako by ztichli i ptáci, kteří vítají nový den už od černočerných nočních hodin (neuvěřili byste, jaký koncert pořádají mezi půlnocí a třetí ráno. To není žádná symfonie. To je deathmetal).

Potom ten okamžik pomine, ozvou se zvony, kdesi pípne kos, tramvaj rachotí do kopce, štěká pes, čas se zkrátka zase rozběhne a z růžového oparu kdesi nad Hády se vyloupne nové slunce jako pomeranč (opět klišé. Tak pardon. Jako mandarinka... Taky nic moc...).

 

Ono Brno vlastně není nijak krásné. Ale když se nebem rozlijí sakury a zaprší zlatý déšť, i zákoutí plné odpadků najednou vypadá jako kubistický obraz a kouř továrního komínu se změní ve vambereckou krajku...