Jedno takové krásné, zamžené páteční odpoledne. Je klasické jaro, ptáci zpívají jako o život a kolem se hemží procházkující, běžci, psi... Myšlenky se hrnou rychle, bez ladu a skladu. Blok se plní slovy, poznámkami. Lehce je učešu až potom. Až udu doma, ne tady, na vyhřátém srázu...

Sedím na kraji srázu nad lomem, pozoruji terasy pode mnou, nápisy vyskládané z kamenů, zaobdivuji se vápencovým vrstvám a pak mi oči sklouznou na Brno u mých nohou.

Netajím se láskou k tomuto podivnému městu. Je mi jedno, že mu vládnou pitomí potentáti a že si z nás leckdo dělá legraci. Pro mě je Brno... moje osobní Manon, můj Romeo, pro mě je Brno Paříž - vidět ho a umřít.

 

Maloměřické nádraží mi vrhá do očí prasátka, komín hned vedle ční k nebi jako babylonská věž. 

Na druhé straně je těch vertikál mnohem víc - Vinohrady a kus líšeňského sídliště, dvě velká mraveniště rozložená na protilehlých kopcích. Hned pod Vinohrady zarostlá sedimentační nádrž - podivně vypadající místo, mladé stromy a povídačka, že tam, někde v kalu a bahně, je ztracené letadlo. Kdoví, jestli to není pravda. Je to od pohledu místo s jiným časem, snad trochu zatracené, dost zapomněné.

Přestože dál, za Vinohrady, krajina přes vlnu Stránské skály zvolna placatí, vertikály zůstávají. Kolem řeky vyrostlá zóna kancelářských budov vrcholí AZ Towerem, který se pokouší vypíchnout oči nebi. Z mé perspektivy převyšuje i dva špičáky petrovských věží.

Ještě kousek dál se v kouřmu topí Komárov, ale na ten nemyslím. Na tuhle nostalgii bude ještě času, jéje, až nás líšňáci poženou jako náplavy svinským krokem... Očima se odrazím od bobravských kopečků a zapadnu mezi střechy v centru.

Centrum vypadá jako kdyby někdo vzal staniol od čokolády a narazil ho na město. Věže kostelů ho prorazily a potrhaly a na některých střechách zůstal - oslňuje mi oči, musím je mhouřit. A to sluníčko jenom cedí paprsky přes mraky, nebýt zataženo, pohled na město nesnesu, jak by mě oslnilo. Vidím šinoucí se hady aut, vlaky pod kopcem rachotí, ale tady nahoře je ticho, město je jenom obraz, fotka, ne živý organismus. Jako když se díváte na televizi a vypnete si zvuk. Hledám známé budovy, orientační body. 

Přímo proti mně je kohoutovický vodojem, ten mrňavý trojúhelníček na obzoru přímo proti hádeckému vysílači, který mám za zády. Dva body, které ohraničují Brno. Kloužu od vodojemu po směru paprsků slunce, přes Černá Pole, přes Lesnou... a tam už začínají první kopce Vysočiny, zvlněné a lákavé.

 

Brno leží na pomezí. Na pomezí rovin a kopců. V Brně se občas žije nesnadno, občas to jde samo - ale hlavně je to moje město. O to jde. Jako má každý svou písničku, svého básníka, svůj strom, tak má každý své město (vesnici. Městys. Prostě obec). Místo, na které když shlíží, kdesi v něm se to tetelí blahem. Kde si připadá bezpečný, kde to zná. Město, které zná jeho. Které člověka přijme, obejme. Město, do kterého se rádi vracíme. A když se do něj vracíme, buší nám srdce a už zdálky vyhlížíme známá místa.

 

Mám Brno ráda. Napsala jsem o něm fůry básniček, rýmy chabé a někdy hloupé, někdy patriotské, někdy fanatické. 

Mám Brno ráda. Znám ho víc než jednadvacet let, což se zdá možná málo, ale je to celý můj život - a to mi přijde jako dost dlouhá doba. 

V Brně jsem vyrostla, mám v něm místa oblíbená i taková, která mi stáhnou hrdlo smutnou vzpomínkou. Když se vlak blíží k nádraží, radostně zatínám pěsti. Už jsem doma! Tady to znám, tady to mám ráda.

 

Snažila jsem se vybrat nějakou vhodnou poeeezii na závěr. Z vlastních výtvorů jsem rozpačitá, Skácela vhodného nenacházím...

Tak snad jen takto, vzpomínka na jeden rudozapadavý návrat vlakem z Prahy...

 

Návrat z Prahy (17. 10. 2011)

Země se ukládá v západu slunce

a já se vracím z města měst,

pohřbená v záplavě zbytečných frází

pohřbená v lavině hloupých gest.

 

Obzor se zabarvil rozlitou krví,

město mě nechytlo na svou lest,

na stánky, volání cizích řečí,

za které nabízí vlastní čest.

 

Oči mi oslepí rudé zlato,

slunce – to může mě vždycky svést,

nemůže očistit tohle město,

nemůže za něho vinu nést.

 

Země se ukládá v západu slunce,

pospíchám domů z těch dlouhých cest

a město cizí já za zády nechám,

vracím se zpátky do města měst.