"To už se zase bude modlit marjáš," zamračí se sestřenka, když vidí velkolepé přípravy zbytku poutnické skupiny.

Marjáš, jojo. Nevím proč, ale v ten okamžik mi to přijde jako mnohem přiléhavější název než růženec. Poutníci rozdělují úkoly, vyrážíme a za chvíli se nad cestou nese monotónní a v mém případě zcela nesoustředěné přemílání růžence. Nesoustředěné proto, že musím zároveň vnímat příliš mnoho věcí - myslím na slova modlitby, na to, abych nestoupla do bahna, aby mi nepodjela noha na kameni, aby mi žádná větev nesmetla brýle. 

Růženec je pro mě taková uspávací modlitba. Když už fakt nemůžu zabrat, popadnu korálky a do desátku jsem tuhá jako špalek.

Špatný přístup, já vím. 

A tak jsem si řekla, že to vyzkouším ještě jednou, že svůj osobní boj s růžencem nevzdám.

A pomodlila jsem se ho v kostele přede mší s babičkama. 

Čekala jsem, že budu zase jen automaticky drmolit a přitom myslet na kdeco jiného. Ale ono ne. Při prvním desátku jsem se tak nějak dostala do tempa a už to jelo samo. Nemyslela jsem na blbosti, ale vlastně ani ne na slova modlitby. Nemyslela jsem na nic. V hlavě krásně, překrásně vymetýno. Je to špatně? Možná, ne ale pro mě. Protože já i když spím, tak se mi hlavou honí nerůznější koniny (dneska kupříkladu se mi zdálo, že máme chalupu na hřbetě extra škodolibé mořské želvy, že se ji snažíme prodat, ale ta potvora se pokaždé zakotví jinde a zájemci ji nemůžou najít). A taková prázdná doopravdy na nic nemyslící hlava je pro mě vcelku požehnání. 

Sama marjáš nepřeperu. Ale když už budu mít hlavu na prasknutí, seberu se a půjdu na mši o půl hodinky dřív.

A nakonec se snad i s růžencem skamarádím.