Drobné sakrální stavby v krajině. Boží muka, křížky, kapličky, všichni ti Floriáni a Jani Nepomučtí u křižovatek. 

Kam se podíváte, všude narazíte na některou takovou stavbu. Je to nezbytný doplněk české krajiny. Klasický obrázek - remízek, pole, možná kousek vsi s věží kostelíka, cesta a u ní třeba lípa s křížkem. Nebo bílý vztyčený prst božích muk. 

Mě, jakožto stavitele, zajímají nejvíce křížky. Postavit kříž je jednoduché, stačí přibít břevno a je to. A i na tak jednoduchém tvaru se dají dělat divy.

 

Křížky se mění s krajem. V Sudetech například u silnic stává celá golgotská scéna - korpus na kříži a po stranách dvě klečící postavy. Kříže jsou to mohutné a je na nich vidět, že je dali stavět bohatí lidé. Jména na podstavcích jsou dávno nečitelná, přesto na člověka dýchne cosi zvláštního - něco ze starých časů. (Fotku nemůžu sehnat, nemáme zapojený externí disk.)

Secesních křížů je u cest méně, zdá se mi. Proplétající se větve, kované listy - častěji na podobný výtvor narazíte na hřbitovech (především na těch sudetských, když už jsme u toho). Ale když už takový kříž potkáte, a když navíc hned vedle roste šípkový keř a kov tak kopíruje přírodu - to je pokoukání! (Sudetské hřbitovy jsou vůbec krásná sbírka křížů (i když se to netýká tématu článku)). 

Kříž, který potkáte v našich luzích a hájích nejčastěji, je něco takového:

Klasický korpus, na podstavci nápis "Ke cti a chvále Boží postavili ti a ti", kolem stromy. Kříže, za kterými se skrývají příběhy většinou plné vděčnosti - za uzdravení, za úspěch... těch vražd, jak si lidé myslí, není až tak moc. Kříže skryté mezi stromy - přirozenou ochranou a vlastně i hrozbou. Ty duby, buky a lípy jsou majáky, které volají "Tady, tady se zastav, poutníče, a srovnej znavený hřbet, ulev nohám!". Prostá skupinka - strom dva, pár uschlých květin, kříž kolikrát v hrozném stavu. 

Ale té poezie, která se v takové obyčejné, běžné věci skrývá! Vidíte krvácet slunce a nevíte, jestli to světlo netryská přímo z kříže... chce to ten správný okamžik, chce to ty správné oči. 

Obraz umučení našeho Pána zapadá do krajiny jako dílky puzzlí. Snad proto, že zmučené tělo na kříži na pozadí krajiny našeho dětsví vypadá mnohem méně velkopátečně a mnohem více bílosobotně...

Ale stejně je nejlepší, když začnete takto:

...přes tohle:

...k tomuto:

Za všemi třemi se skrývá příběh, příběh o pěti mladých lidech, kteří se sebrali a šli stavět kříž - ne pro vraždu, jak se říká, ne na památku nešťastné události, jak si lidé myslí - jen a pouze jako poděkování, jen a pouze ke cti a chvále Boží.

 

Letos je to pět let od prvního kříže, který jsme postavili a nám se ukazuje jedna potíž - stavět k Boží chvále nestačí.

Ono se musí i udržovat. Aby ta Boží chvála nedopadla na zem a neskončila jako červotočí sídliště. 

 

Pokud máte ve svém okolí nějaký smutný křížek, sochu světce, boží muka - popřemýšlejte o tom, jak byste jim mohli pomoct. Ono se to nezdá, ale pro hodně lidí je pořád kříž křížem. Buď pro to, že je to kříž, nebo pro to, že je to jeden z hodně dílků puzzlí, které tvoří obraz našeho domova - a bez něj by ten obraz nebyl komplet.

 

POZN: Sestava různých poznámek z toulek krajinou a z velikonočního uvažování v devětatřicítkách horečkách. Fotografie má matička či já.