Po cestě mezi poli

pomalu si kráčím,

vevnitř mě něco bolí,

tak se zvenku mračím.

 

Po cestě mezi poli

beze spěchu, z lína,

najednou po okolí

zavoněla hlína.

 

Hlína je krví země,

trávou obvázaná,

řine se polem ke mně,

kde já kráčím sama.

 

Po cestě přímé, rovné,

bez zatáček, jasné…

Až se ta cesta zohne,

tak mi léto zhasne.

 

Po cestě mezi poli

pomalu si kráčím,

a jdu si pořád dál

(i když nevím za čím).

 

(2009. Dodnes cítím tu náladu, kdy jsem si ji vymyslela - letní odpoledne, silnice z Lísku do Bohuňova, šla jsem za děckama na pokladovku. Užívala jsem si poslední chvíle bez mé slavné jizvy na lokti a čekala mě mysteriózní cesta tří mušketýrů zapadající Vysočinou. To jsem ale netušila a šla jen co noha nohu mine, v sandálech, tančila jsem na té silnici mezi posečenými poli a recitovala si pořád dokola těchto pět slok, abych je nezapomněla, než dorazím k papíru a tužce...)