Pět minut si vybírám nějakou měkkou mandarinku, o kterou si nezmrzačím prsty a o které mi bylo zcela jasně řečeno, že to opravdu je mandarinka, ne pomeranč...a neuhodnete. Byl to pomeranč. Mrňavý, sadistický pomerančíček, který mi po prvním pokusu oloupat ho stříknul kyselinu do oka a při mém druhém ataku mi pod palec zaryl kus kůry.

Zápasím s tou malou oranžovou potvůrkou ve snaze získat svůj denní příděl vitamínu C, když mě najednou napadne, že lidi jsou jako ty zrádné citrusy. K některým se dostanete snadno, k některým hůř, jedni jsou vevnitř slaďoučcí a jiní kyselí a plní pecek. 

Nebo jsou jako jablka? Spousta těch, co z venku vypadají jako z reklamy, jsou okolo jádřince prohnilá. A ta, co jsou svrasklá, mají nejvíc cukru a chutnají...prostě mňam.

Anebo jsou jako cibule? Mají hodně vrstev a můžou vás rozplakat. Ale to meloun taky, když vám spadne na nohu.

 

Já nevím. Od pomeranče mám postříkaný celý čerstvě vyčištěný notebook, tričko, obličej, pod nehty žluto jako Žluté mužátko a na jazyku kyselo sladkou pomerančovou chuť. Koukám na to, co jsem tu usmolenými prsty nadatlila a napadá mě, že jsem tím moc neřekla. Takže ještě dodatek: 

Lidi nejsou jako ovoce, ani jako zelenina ani jako dorty. Lidi jsou jako lidi. Usměvaví, zamračení, pesimisti, realisti, optimisti, naivky, fňukalové, hrdinové, zbabělci, diktátoři, pisálci, čtenáři, od všeho trošku. Lidi sú lidi (řiká můj kamarád).

A to se mi na nich líbí nejvíc. 

 

To jen zlobři jsou jako tiramisu.